Susieajejipovidka | Život po smrti - 4.kapitola

   Vůbec jsem nevěděl, kde začít. Jak se vůbec říká něco takového? Snažil jsem se vzpomenout si, jak to Brad řekl mě. Když na to teď tak myslím, musím uznat, že to se mnou vůbec neměl jednoduchý. Byl jsem tenkrát ještě protivnější, než je teď Isabel. Pořád dokola jsem křičel, ať mi dá pokoj.  Potom jsem zase odmítal mluvit i poslouchat. Stál jsem vprostřed pokoje, díval jsem se, jak mé tělo bezúčelně napojují na přístroje, zacpával jsem si uši a zoufale si přál probudit se z toho hrozného snu. Trvalo půl dne, než jsem Bradovi dovolil, aby mi to vysvětlil. Půl dne jsem tomu nemohl uvěřit. A vlastně, je to už půl roku a já se pořád musím sám sebe ptát, proč? Co jsem udělal špatně? Proč si se mnou osud tak krutě pohrál? Zatím jsem nepřišel na žádnou odpověď, která by mě uspokojila.

   Ale teď už dost o mě a zpátky k Isabel. Musím to teď udělat správně. Chyb už jsem dnes udělal až dost. Opatrně jsem jí vzal za ruku a zase čekal, jak bude reagovat. Přijala to, stiskla mi jí a tázavě se na mě dívala. Nadechl jsem se, že prostě nějak začnu, ale vyrušil mě zvonek u dveří. Teď jsem se naopak díval tázavě já na Isabel. Nejprve mlčela, ale pak se dlaní plácla do čela. ,, Mám jít dnes s kamarádkou ven. " ,, Aha .. No tak myslím, že už asi víme, kdo objeví vaše tělo. " Nemýlil jsem se. Sotva jsem to dořekl, dveře se otevřely a dovnitř vstoupila vysoká dívka s veselým úsměvem na tváři. ,, Isabel, kde jsi? Vyrážíme. " Cítil jsem, jak mi Isabel drtí ruku. Její kamarádka právě spatřila tělo. Běžela k němu a vykřikovala Isabelino jméno. Když viděla tu spoustu krve, začala křičet o pomoc. Isabel už to dál nevydržela. Pustila mi ruku a snažila se na sebe upozornit. Běhala kolem své kamarádky, mávala jí rukama před obličejem a volala na ní. ,, Beo, Beáto! No tak, stojím přímo před tebou, podívej se na mě prosím. Beáto. " Beáta se dívala přímo skrz Isabel. Ta nepřestávala křičet. Vím, že si teď asi říkáte, proč nezasáhnu a nesnažím se jí pomoci, ale vím z vlastní zkušenosti, že to nepřestane zkoušet, dokud sama nepozná, že je to beznadějné. I mě v tom Brad nechal, když jsem se doktory snažil přesvědčit, že tam pořád jsem. Nejhorší to bylo, když do pokoje vstoupil můj nejstarší syn. Oči měl vytřeštěné hrůzou a já si strašně přál ho utěšit. Volal jsem na něj, ať nemá strach, že jsem tady a jsem v pořádku. Když ale začal plakat a bez povšimnutí kolem mě prošel, konečně mi to došlo. On už mě nemůže slyšet. Nikdy. Přesně v tu chvíli jsem se propadl do dalšího záchvatu plného křiku a vzlykání a Brad se na mě znovu zaměřil. Vysvětloval mi pak, že je to takové u každého, že si tím všichni musí projít, aby pochopili, že už není cesty zpět.

   Momentálně to pochopila i Isabel. Zhroutila se na podlahu a brečela. Teď zas přišel můj čas, abych začal jednat. Zvedl jsem jí ze země a postavil na nohy. Tiskla se ke mě a s hrůzou sledovala, jak do jejího domu vbíhají záchranáři s marnými pokusy o její záchranu. Policie mluvila s Beátou a ptala se jí, kdo to mohl udělat. ,, Zeptejte se jejího bývalého přítele, vsadím se, že to byl on. Je to blázen. Už několikrát jí ohrožoval. "

   Podíval jsem se na Isabel a nadzvedl obočí. Přikývla. ,, Nedokázal se vyrovnat rozchodem. Dnes mě tu byl zase přemlouvat, a když jsem odmítla, tak .. tak .. " Oči se jí zalily slzami a já chápavě přikývl. ,, Myslím, že bude lepší, když půjdeme. Vysvětlím vám zbytek jinde. " Vzal jsem ji za ruku a oba nás odnesl pryč.