Susieajejipovidka | Život po smrti - 31.kapitola

   ,,Cože?!" vykřikla Isabel, vyskočila ze židle, vrhla se ke mně a sahala mi na čelo. Tak se mi zkoumavě dívala do očí a při tom se vyptávala. ,, To nemůžete myslet vážně, určitě máte horečku. Není vám špatně? Zbláznil jste se?! Nechtěl jste říct něco jiného? Michaeli, no tak, řekněte, že jste se jen přeřekl! Co je s vámi? " odstrčil jsem jí od sebe, když se ke mně sklonila a začala se mnou třást. ,, Nic mi není Isabel a ani jsem se nezbláznil! Je to jediné možné řešení, jediná možnost, jak uniknout tomu, co mě tu čeká! "

   Byl jsem tak rozčilený, že jsem úplně vylítnul z postele. Isabel taky stála a jako dva šílenci jsme na sebe křičeli. ,, Vy jste blázen! Vždyť ani nevíte, jestli to udělají, nevíte, co vás tu doopravdy čeká, ale já moc dobře vím, co vás dozajista čeká u Adriena! Vzpamatujte se! " ,, Nemusím se vzpamatovat, myslím to zcela vážně! Je přece úplně jasné, co mi udělají a já tu rozhodně nehodlám čekat! Vždyť já křičel na Chrise! A on to na mě teď řekne a já kvůli tomu přijdu o vzpomínky. Vy si ani neumíte představit, jak hrozné je to pomyšlení! "

   Isabel mě zas chytla za ramena a třásla se mnou. ,, Proboha! Používejte hlavu, proberte se, otevřete oči! U Adriena vás čekají ještě horší věci. No tak! Vždyť on je vrah! Copak chcete být stejný?! "

   ,, Samozřejmě, že nechci! " Vztekal jsem se a sklepával její ruce ze svých ramen. ,, Nechci být vrah a taky nebudu! Budu jen odvádět zlé lidi ze světa. Ale nebudu je zabíjet! " Isabel se mi vysmála. ,, Ale jděte, to si vážně myslíte, že to bude tak jednoduché? Nebuďte naivní, to už jste zapomněl, jak dokonale nás dokáže Adrien ovládat? Michaeli, zachovejte chladnou hlavu a pořádně si to promyslete. "

   To se jí to říká, prý chladnou hlavu. ,, Já už jsem si to promyslel, musím odtud odejít a já .. nevím, kam jinam bych mohl jít. " S těmi slovy jsem se otočil a začal si balit věci. Isabel to ale nepovažovala za konec debaty. Trošku hystericky vyjekla. ,, Ježiši Michaeli! Nechte toho! " Přišla ke mně a chytila mě za ruce. ,, Podívejte se na mě. " řekla, když mi oči rejdily po celé místnosti. ,, No tak, podívejte se! "

   Udělal jsem to. Podíval jsem se jí do očí. Překvapilo mě, že v nich vidím bolest a strach. To jí na mně opravdu tolik záleží? Isabel vzala mou tvář do dlaní a potichu mi šeptala ,, Nesmíte odejít, nesmíte se vzdát Michaeli. To vy přece neděláte. Vy umíte bojovat, tak bojujte. Neutíkejte. A už vůbec ne k němu. "

   Bylo to od ní tak krásné. Už jsem se neudržel, začal jsem vzlykat a líčil jí, co se ve mně právě odehrává. ,, Isabel, já ale nedokážu bojovat. Mám strach, moc se bojím. Nemůžu tu jen tak sedět a čekat, až to udělají. Hrozně se bojím. "

   ,, Já vím. " Přitiskla si mě k sobě a hladila mě ve vlasech. A přesně v tu chvíli se bez zaklepaní otevřely dveře a stál v nich Chris.

   Podlomily se mi nohy a zhroutil jsem se na zem. Hlavou mi problesklo, že teď už je na útěk pozdě. Začal jsem ho s brekem prosit. ,, Nedělejte to, prosím ne. Já to nechci! Moc vás prosím nechte mě. Já nechci! Nechci, nechci, nechci! "

   Schoval jsem si obličej do dlaní a z velké dálky ke mně doléhal Isabelin křik. ,, Vidíte, co jste způsobili?? Pořád ho jen děsíte a on už dál nemůže! Dejte mu pokoj! " Chris se jí snažil něco říct ,, Ale Isabel, já nevím, o čem to .. "

   Víc už jsem neslyšel, všechny zvuky mi splynuly v jeden, protočily se mi oči a já strachy ztratil vědomí.