Susieajejipovidka | Život po smrti - 24.kapitola

   Celé tři dny to bylo vesměs stejné. Ani jsem se nenamáhal vylézt z postele, nebyl k tomu důvod. V posteli mi bylo fajn. A když jsem spal, nemusel jsem myslet na tu hrůzu, co jsem prožil a co mě za ní možná čeká. Snad všichni v nebi o tom věděli, takže kolem mého pokoje chodili skoro po špičkách. Až na Isabel.

   Ta mi klepala na dveře snad každou hodinu. Nikdy jsem jí nepustil dovnitř a ona se pořád vracela, aby to zkusila znovu. Jako teď. Vzbudilo mě tlumené bouchání a její hlas. ,, Michaeli, prosím. Pusťte mě dál. Mě to vážně moc mrzí, nevěděla jsem, co chtějí udělat. Je mi to líto. Potřebuju vám vysvětlit, proč jsem to udělala. " Pořád dokola to samé. Jako pokaždé jsem na ní křikl. ,, Jděte pryč, mně je jedno proč jste to udělala. Už s vámi nechci mít nic společného. Nechte mě být! " Zabořil jsem hlavu zpět do polštáře a ještě víc se zavrtal do peřin. Byl bych znovu usnul, kdyby ze mě někdo nestrhnul deku. Otočil jsem se a viděl, jak u mé postele stojí Isabel, s nasupeným výrazem a v ruce svírá mou deku. Chápete to? Ona se tváří naštvaně. Ona! Je to normální? Jediný, kdo má právo být naštvaný, jsem já. Posadil jsem se, aby se mi líp křičelo, a za pomoci divokého gestikulování rukama jsem spustil. ,, A teď jako děláte co?! Jasně jsem vám snad řekl, že už vás nechci vidět! Jako by nestačilo, že už jste toho pokazila až až! Vy mě ještě odmítáte respektovat! Co si to dovolujete, přenášet se do mého pokoje, aniž bych to dovolil?! Proč mě prostě nemůžete nechat být?? Každý si se mnou akorát hraje! Copak nikomu nedochází, že já mám taky city? Nejsem žádnej robot! Mám srdce! A je to každému úpl .. " Isabel mi zakryla pusu rukou a tou druhou mi otírala slzy. ,, Už dost, přestaňte se trápit, nemůžu se na to dál dívat. Já vím, že máte city a srdce. " Pomalu odtáhla ruku a zkoušela, jestli už budu zticha. Byl jsem. A pořád jsem na ní měl vztek. Ona se ale rozhodla, že tu zůstane, ať se mi to líbí, nebo ne. Pohladila mě po tváři. ,, Moc mě mrzí, že jsem vaše city ranila a ublížila vám. Musíte mi věřit, že jsem to nechtěla. O žádné zkoušce jsem nic nevěděla, přísahám. Chtěla jsem vám jen pomoci. " Ještě párkrát jsem popotáhl a potom začal vysvětlovat. ,, Celý život, když jsem byl ještě dole, jsem byl obklopený lidmi, kteří mi řídili každý můj krok. Pořád mě někdo hlídal a říkal, co smím a co ne. Když jsem se dostal sem, nikdo se nestaral. Byl jsem nešťastný, sám, ale volný. Dokud jste nepřišla vy. Ale nepotřebuju, aby mě pořád někdo hlídal. Umím se o sebe postarat sám. Nejsem neschopný, copak to nikdo nevidí? Někdy možná udělám hloupost, ale dokážu to sám napravit. Nechci být neustále kontrolovaný. Proč to nikdo nechce chápat? "

   Isabel mě za celou dobu ani jednou nepřerušila a musím přiznat, že jsem jí za to vděčný. Potřeboval jsem se z toho vypovídat, někomu to říct. Mrkla na mě svýma velkýma očima, vzala mě za ruku a pro změnu dlouho mluvila ona. ,, Michaeli .. v první řadě, se vám znovu omlouvám, nikdy by mě nenapadlo, že to zajde až tak daleko. Mrzí mě, že jsem vás tam nechala. Pak si také v žádném případě nemyslím, že jste neschopný. Vy se o sebe umíte postarat, jen .. Víte, já nejsem kdoví jaká vaše obrovská fanynka, ale snad každý ví, že v životě jste to neměl zrovna jednoduché. Když jsem vás víc poznala a viděla jsem, jak se trápíte, měla jsem potřebu vás ochránit. Ale spíš jsem to zhoršila. Vy se o sebe umíte postarat, jen .. musím vám říct, že i když mi někdy děsně lezete na nervy a jste nesnesitelnej .. " Trošku jsem se ušklíbl a Isabel pokývala hlavou. ,, Já vím, taky nejsem zrovna andílek. " Ačkoliv nám teď ani jednomu moc do smíchu nebylo, při tomhle jsme se museli usmát. Isabel pokračovala ,, No, ale jde o to, že i přesto všechno, .. já .. "