Susieajejipovidka | 14.kapitola

   Joseph i Caroline se usmířili a společně se vydali za doktorem, zeptat se ho, jestli už smí za Michaelem. Doktor chtěl nejprve vědět, jestli už si mezi sebou všechno urovnali. ,, Pokud ano a nebude se před ním hádat a dělat nic, co by ho jakkoliv rozčílilo a rozrušilo, tak můžete. Je mu už dobře. Pořád je sice napojený na kapačce, ale to je jen pro jistotu. "

   Všichni tři mu poděkovali a šli k Michaelovi. Ten už nespal a taky se už opravdu cítil o moc líp, než ráno. Když je viděl přicházet společně, objevil se mu na tváři úsměv. ,, Ahoj miláčku, jak je ti? " starala se hned Kathrin a políbila ho na čelo. ,, Mluvili jsme s doktorem. Říkal, že už je ti prý líp? " ,, Jo je mi dobře. Neříkal vám taky náhodou, kdy mě zbaví týhle hrůzy? " ptal se Michael a ukazoval na kapačku ve své levé ruce. ,, Říkal, že pro jistotu ti jí ještě nechá, ale nevím na jak dlouho. Bolí tě ruka vid? " ptala se ustaraně a pohled jí padl na modřinu, kterou měl Michael v místě, kde měl kapačku zapojenou. ,, To nevadí mami. " usmál se ní Michael a pokukoval po Caroline, která stála dál od postele a ještě ani nepromluvila. Kathrin si jeho pohledu všimla. ,, No zlato, my si musíme s Josephem ještě něco zařídit, tak nás omluv. " řekla a strkala Josepha ze dveří.

   Michael s Caroline zůstali o samotě. Jako první promluvil on ,, V noci jste tu byla, že? " ,, Jak to víte? " divila se Caroline, protože až do teď si myslela, že Michael v noci tvrdě spal. ,, Slyšel jsem vás. Chvíli předtím, než jste přišla jsem se vzbudil. Omlouvala jste se, ale nemáte za co. Nic špatného jste neudělala. " Caroline si sedla vedle něho na postel ,, Je mi to všechno moc líto, Michaeli, bylo už vám dobře a kvůli mně je vám zase hůř. " z očí jí stékaly slzy a Michael jí je otíral. ,, Není to vaše vina, Joseph neměl právo vám říkat takové věci. "

   Seděli spolu v posteli a povídali si. Caroline se ho ptala, proč říká svému otci jménem a Michael jí vyprávěl o svém dětství. Mluvili a dlouho a nejspíš by mluvili až do večera, kdyby Michael nezačal zývat a nezavíraly by se mu oči. Caroline vstala z postele, aby si mohl pořádně lehnout a přikryla ho. Než se s ním stihla rozloučit, už spal.

   Byla moc ráda, že už mu není zle. I když jí Michael několikrát ujišťoval, že to není její vina, ona si to pořád vyčítala.

   Sedla si ve svém pokoji do křesla, vzala si do ruky knížku a chvíli si četla. Nemohla se na to ale pořádně soustředit, tak jí zase uklidila. Zavřela oči a jen v tichosti seděla. Byla by usnula, kdyby za ní nepřišli její rodiče. Maminka se na ní moc hezky usmívala a v ruce nesla album s fotografiemi. Chtěli Caroline pomoci ve vzpomínání, tak se rozhodli, že jí budou ukazovat fotky z její minulosti. Tatínek jí u každé fotky vyprávěl, kde jsou, co tam dělali a kolik jí bylo let. Maminka se na ní zvědavě dívala a marně doufala, že se Caroline objeví na tváři alespoň záblesk poznání. Té ale fotky nic neříkaly, bylo to, jako by si prohlížela fotografie někoho cizího, nikoho na nich nepoznávala.

   Fotografie s Etanem rodiče nepřinesli. Zatím ještě ne. Nechtěli to uspěchat. Prohlédli si několik desítek fotek, ale Caroline si nevzpomněla. Viděla v očích svých rodičů zoufalství. ,, Prosím vás, nebuďte smutní, dejte mi ještě čas. " Maminka jí objala. ,, Dáme ti tolik času, kolik budeš potřebovat holčičko. "

   Po třech hodinách se rozloučili a odešli domů. Caroline se potřebovala odreagovat, ale nemohla jít za Michaelem. Nechtěla ho zbytečně budit. A taky nechtěla, aby na ní poznal, že je smutná. Nechtěla ho zatěžovat ještě svými problémy, už tak toho na něj bylo až moc.

   Vstala z postele a šla dolů k dětem. Tam jí bylo dobře.