Susieajejipovidka | Život po smrti - 3.kapitola

   ,, Tak podívejte, drahá slečno, já se omlouvám ,že jsem na vás křičel, ale vám by neuškodilo, kdyby jste se taky nejdřív trochu zamyslela, než něco vypustíte z pusy. " Nechtěl jsem, ale oči mě zradily, když se mi v nich zaleskly slzy. Rychle jsem zamrkal a odvrátil od ní hlavu, aby si toho nevšimla. Pozdě. Vzala mě za bradu a donutila mě se na ní podívat. ,, Vy brečíte? " zeptala se mě zvědavě a taky byl v jejím hlase náznak provinilosti. A to je dobře, jen ať se v tom taky trochu plácá, zrovna jako já před chvílí. Dělal jsem uraženého. ,, Nebrečím. A i kdyby jo, vám do toho nic není. "Otočil jsem se a zkřížil ruce na hrudi. Koutkem oka jsem ale pozoroval, co udělá. Řeknu vám, že mě pěkně zmátla, jelikož udělala něco, co jsem absolutně nečekal. Zvedla se, dala si ruce v bok a vzdorovitě mi oznámila. ,, Fajn. V tom případě nevím, co tu ještě děláte. Svoje už jste udělal, ne? Tohle je můj dům a mě se tu samotné žije skvěle, takže sbohem. Můžete jít křičet zase někam jinam. " Byl jsem z toho dokonale mimo. Čekal jsem, já naivka, že se třeba omluví a ona zatím řekne tohle. Zůstal jsem na ní koukat s otevřenou pusou neschopen slova. O to víc mě překvapila její další reakce, když jí zacukaly koutky a ona se na mě lehce usmála. ,, Dělám si legraci, omlouvám se. Mrzí mě, že jsem vám to předtím tak vmetla do tváře. Zřejmě jste se s tím ještě nevyrovnal, že? Vlastně, jak byste mohl. S něčím takovým se snad ani nedá vyrovnat, ne? Bože, co teď se mnou bude? Proč se mi to stalo? " po jejím úsměvu najednou nebylo ani památky. Znovu se rozplakala a zničeně se posadila vedle mě. Bylo mi jí hrozně líto. Je mladá. Byla. Mohla mít celý život před sebou, nebýt toho .. kdo to vlastně byl? A proč jí zabil? Chtěl jsem to vědět, ale nebyl jsem si jistý, zda je teď ta pravá chvíle, abych se na to ptal. Isabel se třásla pod přívalem vzlyků a já neměl nejmenší tušení, co dělat. V tomhle jsem byl úplný nováček, ale jedno jsem věděl a to, že tady žádná slova útěchy nepomáhají. V mém případě to bylo stejné. Nejdřív vztek, pak beznaděj, potom pocit, že se všichni kolem vás zbláznili a pak naprosté zoufalství, když vám dojde, že ne. Že se tohle bohužel opravdu děje. V téhle fázi se zrovna nacházela Isabel a já tomu začal propadat taky. Co mám dělat? Proč tu není nikdo, kdo by mi poradil?

   A přesně v tom okamžiku mi to došlo. Já jsem tu, abych jí pomohl a místo toho se tady utápím v sebelítosti. Konečně se ve mně probudil ten starý známý Michael. Je přeci úplně jasné, co musím dělat.

   Sedl jsem si blíž k ní, nejprve jsem dal jen lehce ruku kolem jejích ramen, připravený utéct, kdyby byla snad proti. Nebyla. Opřela si o mě hlavu a své ruce mi omotala kolem krku. Tak to by bylo, konečně se dostáváme někam dál. Pevně jsem jí objal a houpal v náručí. Trvalo půl hodiny, než se uklidnila. Musím přiznat, že v tom je o moc lepší než já. Já nedokázal přestat ani po dvou hodinách. Nemohl jsem prostě uvěřit tomu, že už nikdy neobejmu a nepolíbím své děti.

   Isabel si otřela slzy a dívala se na mě očima, ve kterých se zračilo plno otazníků. Nadešel čas k tomu, abych jí všechno vysvětlil.