Susieajejipovidka | Život po smrti - 5.kapitola

   Vzal jsem jí prozatím k sobě a .. Jo, promiňte, to vy vlastně nevíte. Tak tedy, každý anděl má svůj vlastní, jednoduše zařízený pokoj, ve kterém přebývá, pokud se zrovna nepohybuje po zemi.

   Seděla zdrceně na mé posteli a já pořád nevěděl, co mám říkat. ,, Je mi to moc líto. " Ale ne, co to plácám. Proč jsem proboha začal zrovna touhle otřepanou frází, když vím, že to všechno jen zhoršuje? Teď už ale bylo pozdě. Zpátky jsem to vzít nemohl. Isabel naštvaně prskla. ,, Je vám to líto?! Co je mi to platné? Jsem mrtvá, chápete vůbec, jaké to je?! " Nedokázal jsem ani odpovědět. Proč mi tohle pořád dělá? Vím, že částečně si za to můžu sám, protože jsem řekl něco tak hloupého, ale tohle si vážně nezasloužím. Během poslední hodiny mi už potřetí dost neomaleně řekla, že mezi živé už nepatřím.

   Možná jsem reagoval trochu přehnaně, ale nemohl jsem si pomoci. Nečekaně mi vytryskly slzy. Ani jsem se je nesnažil potlačit a začal jsem jí, tak klidně jak jen jsem zrovna dokázal, vysvětlovat. ,, Představte si, že chápu, protože jak už jste si jistě stačila všimnout, prožil jsem si to samé. A není to zas tak dlouho, takže bych docela ocenil, kdyby už jste mi to přestala předhazovat. Není pro mě zrovna lehké to poslouchat. Mám problém to o sobě sám říct, takže slyšet to třikrát během hodiny, od někoho, koho jsem právě poznal, mi nedělá moc dobře. Buďte tedy tak laskava a snažte se to pro příště z naší konverzace vypustit. Děkuji! " Roztřeseně jsem vydechl a otřel si slzy.

   Isabel na mě koukala s lítostivým výrazem a pak potichu zamumlala. ,, Moc se vám omlouvám. Máte pravdu. Mluvím rychleji, než přemýšlím. Nechtěla jsem vám ublížit, je mi to moc líto. " Asi si neuvědomila, co právě řekla, ale mě to rozesmálo. Koukala na mě jako na blázna, ale pak jí to došlo a začala se smát taky. ,, Já jsem vážně hrozná, promiňte. " usmála se na mě a já jsem se rozhodl, že jí odpustím.

   ,, No, tak když už jsme si to vyjasnili, je opravdu nejvyšší čas, abych vám prozradil, kdo teď vlastně jsem a co vás čeká dál. " Začal jsem jí vysvětlovat, co dělám a co bude dělat ona. ,, Takže my dva teď budeme chodit pro .. pro .. no vy víte, a budeme je učit? " usmál jsem se na ní, protože chápala velmi rychle. Jen jsem jí to upřesnil. ,, Nebudeme učit ale každého. Takových, jako jsem teď já a vy moc není. Já spíš budu učit vás a budeme lidem pomáhat, aby se s tím vyrovnali, nebo se o to alespoň pokusili. A pomůžeme jít opustit zem. " Isabel tomu porozuměla a začala mi pokládat chytré otázky, na které já ale bohužel neznal odpovědi. ,, Kdo rozhoduje o tom, kdo se stane andělem? A kdo vám řekne, za kým máte jít? Smím navštěvovat své blízké? " Na první dvě otázky jsem jí mohl s jistotou říci, že nevím. Ale tou poslední mě zaskočila. Já se totiž Brada zeptal na to samé. Brad mi odpověděl něco, co mě vůbec nepotěšilo. ,, Víš, oni to nedovolují. A věř mi, že je to tak dobře. Nejdřív jsem si myslel, že ne, ale teď vím, že je to pravda a že je to pro naše dobro. Kontakt s rodinou a blízkými by nám způsoboval hrozné utrpení. Prostě se to nesmí. "

   Přesně takhle jsem to přetlumočil Isabel a u ní vyvolalo ty samé otázky, co tehdy u mě. ,, Ale kdo jsou oni? Jak můžou vědět, co je pro nás lepší? " Bezradně jsem krčil rameny. Tohle jsou věci, které by mě taky moc zajímaly.

   Naštěstí pochopila, že není moje vina, že jí nemohu odpovědět a ušetřila mě další nepříjemné hádky.

   První úkol mám za sebou, takže teď můžeme pokračovat dál.