Susieajejipovidka | Život po smrti - 17.kapitola

   Isabel došla až těsně k nim a já viděl, jak Thomas zblednul. Heh, dobře mu tak. Valil na ní oči, ale ona nic neřekla, jen se napřáhla a obdarovala ho takovou fackou, až to mlasklo a na tváři mu zůstal otisk její ruky. Já to říkám pořád, že bych jí radši nechtěl nějak moc naštvat.

   Došel jsem až k nim a mrkl na ní, aby věděla, že s tím, co udělala, naprosto souhlasím. Jenže já si bláhově myslel, že tím je to vyřízené a my půjdeme dělat naší práci. To by tu ale nesměl být ten muž v tmavém, který mě tak znervózňoval.

   Usmál se na Isabel a začal s ní manipulovat. ,, Slečna Isabel, že? A pokud se nepletu, on je vaším vrahem. Víte, dělám podobnou práci jako vy. Ale mým úkolem je vzít odsud špatné lidi. Nechtěla byste mi při tom být nápomocna? Stát se mnou společnicí? Zbavovat svět těch, kteří si nezaslouží tu být? "

   Nemohl jsem uvěřit tomu, co říká, ale ještě větší údiv jsem zažil, když jsem pohlédl na Isabel. Měla ve tváři tak zlý výraz. Oči měla plné temnoty a zloby. Vzal jsem jí za ruku a zatřásl s ní, aby se probrala. ,, Isabel, no tak, my máme něco jiného na práci. " Ona mě nevnímala, ale on se v tu chvíli zaměřil na mě. ,, A co ty Michaeli? Nechtěl bys mi pomáhat? Celý život si se rozdával pro druhé, a jak se ti oni odvděčili? Řekni, kolikrát ti ublížili? " Bylo to, jako by se mi dostal přímo do hlavy. Před očima se mi promítali tváře všech, co se vyžívali v mém utrpení, tváře těch, co se mi vysmívali a zraňovali mě.

   Opět se ozval jeho hlas. ,, Představ si to, Michaeli. Představ si, že teď by ses jim mohl pomstít. Teď můžeš ublížit ty jim. Nebylo by to spravedlivé? "

   Celý svět jsem najednou viděl jinak, byl temný, stejně jako moje myšlenky. Celým mým tělem se rozlévala touha po pomstě a jeden z vnitřních hlasů mi šeptal ,udělej to. Pomsti se jim. Vzpomeň si, jak tě mučili, jako měli radost z tvých slz a z tvojí bolesti. Kolik ošklivého toho o tobě řekli. Ubliž jim za to. Nedovol, aby zůstali nepotrestaní, aby jim to jen tak prošlo.

   Byl jsem jako posedlý, už už bych mu na to kývnul, kdybych nezaslechl i hlásek, který mě provázel celý můj život, přeci to neuděláš. Nechceš. Vždyť bys byl stejný jako oni. Stejný jako ti, co ti ubližovali. Ty takový nejsi. Zachoval by ses zle. Vážně to chceš? Myslíš, že je to správné?

  Ani jsem si neuvědomil, že mluvím nahlas. ,, Není to správné! " ,, Cože? " zeptal se mě ten muž. ,, Nechci to dělat. Není to správné. Já nechci být jako oni. Já nejsem zlý. " Muž se na mě zamračil a já zas viděl jasně. Barevně. Ale Isabel byla mimo. Stoupl jsem si před ní a začal jí přemlouvat. ,, Isabel, vy jste hodná. Proto rozhodli, že pro vás mám jít. Proto jsme moje svěřenkyně. Tohle nemáte zapotřebí. Nemusíte to dělat a ani nechcete. Isabel prosím. " Muž se mi smál a odstrčil mě od ní. ,, Nemáš šanci, ta bude moje. "

   Začínal jsem být zoufalý. Přece teď nebude zlá. Panikařil jsem a rychle přemýšlel, co mám dělat. Nic lepšího mě nenapadlo. Přitáhl jsem jí k sobě a dlouze políbil. Její oči se zas zbarvily do modra. V té samé chvíli se k nám hnal jeden ze starších andělů a křikl ,, Adriene, jdi od nich! Oni ti nepatří, svou duši už máš, tak zmiz! " Muž v tmavém se naposledy zasmál a pak se i s Thomasem propadl do země. Mě už zase hořely tváře studem, když jsem se podíval na Isabel, která si právě nevěřícně přejela prstem po rtech a tázavě se na mě dívala.