Něco malého o mě :-)
Takžéé.. Jmenuju se Zuzka a vy si můžete na téhle stránce přečíst můj vymyšlený příběh..Snad se vám bude líbit..Možná sem časem přihodím i jiné věci..
Život po smrti - 10.kapitola
3. listopad 2009 | 19.49 |
A je to tu, další kousek :-)..prosím kdo přečte, zanechte tu komentář, díky :-D
Život po smrti
10.kapitola
Když se začalo rozednívat, zatahala mě Isabel za rukáv. Otočil jsem se na ní a ona se usmála. Potom zvedla hlavu k obloze. ,, Neměli bychom se vrátit? "
Vůbec se mi nechtělo. Z tvrdé země jsem byl celý rozlámaný a po probdělé noci pořádně unavený. Neměl jsem chuť ani sílu něco dělat. Na vybranou jsem ale neměl. Namáhavě jsem se postavil a vytáhl na nohy i Isabel. ,, Budeme kvůli tomu mít problémy? Nebo vlastně já? " zeptala se s obavami v hlase. Chtěl jsem jí uklidnit. ,, To vážně nevím, možná si toho nikdo ani nevšiml. " věděl jsem, že to asi není možné, ale přece jsem v duchu doufal, že tohle nebude nikdo řešit.
No, doufal jsem marně. Jen jsme se objevili nahoře, dostal jsem další jméno a upozornění, že za to co se večer stalo, budu potrestán prací. Musím na sebe vzít práci i ostatních andělů, kteří dostanou volno. Takže jsme byli potrestaní tím, že jsme si ani na chvilku neoddychli. Isabel se mi pořád dokola omlouvala, protože potrestaný jsem byl já. Ale já to chápu. Ona je moje svěřenkyně a já za ní mám zodpovědnost. Nezvládnul jsem to, tak to teď musím odčinit. A řeknu vám, že jsem si to pěkně celý den odnášel. Začalo to tím starším pánem. Patrick Hockley.
Sotva mě spatřil, pustil se do mě dost ostrými slovy. Zřejmě mě neměl moc rád. Byl jsem z něho úplně otrávený. Jistě to byl jinak hodný člověk, jinak by ho nahoře nevybrali, ale já jsem ho něčím moc rozčiloval. Vůbec se mi nechtělo ho utěšovat, ale co jsem mohl dělat? Zkusil jsem s ním v klidu promluvit, ale on mě jen odbyl. ,, Jděte do háje, s těma kecama. A jen dělejte, co musíte, ať je to rychle a já se na vás nemusím koukat. " Isabel se na mě mírně, omluvně pousmála a stiskla mi ruku. Patrick si mezitím mumlal sám pro sebe, ale dostatečně nahlas, abych ho náhodou nepřeslechl. ,, Proč zrovna já musím mít takovou smůlu.
Jako by nestačilo, že jsem mrtvý. Ještě pro mě musí přijít tenhle šašek. " nemohl jsem tomu uvěřit. Tohle se děje vážně jenom mě. Už jsem se mu chystal vysvětlit, že slyším dobře, ale Isabel do mě, jak je jejím zvykem, zase dloubla a zakroutila hlavou. No dobře. Budu mlčet. Musel jsem zavřít oči a hodně se soustředit na to, že to ten člověk určitě nemyslí vážně, že je prostě jen naštvaný, protože zemřel. Asi jsem byl potichu už dlouho, protože Isabel se mnou zatřásla a pošeptala mi ,, Michaeli, dýchejte. " Pravda. Musel jsem se sám sobě zasmát. Byl jsem tak naštvaný, že jsem si ani neuvědomil, že zadržuju dech. Zhluboka jsem se nadechnul, čapnul jsem Patricka za ruku, za což jsem si vysloužil jeden dosti znechucený pohled a odnesl jsem ho i s Isabel nahoru.
Jenže tímhle to nekončilo. Další, asi třicetiletá žena, se jménem Christine Lineová, byla jeho pravý opak. Sotva mě spatřila, vrhla se mi kolem krku a nepřestávala vykřikovat. ,, O můj bože, nemůžu tomu uvěřit. To není možné. Vy jste .. vy jste Michael Jackson!. ÁÁÁ proboha, splnil se mi sen, vidím opravdového Michaela. " Visela mi na krku a já měl pocit, že jestli jí ze mě někdo hodně brzy nesundá, tak mě rozmáčkne. Vůbec jí nezajímalo, že zemřela. Měla oči jen pro mě. Isabel se tomu zprvu dost smála, ale když jsem na ní začal upínat oči s prosebným výrazem, tak se nade mnou slitovala a pomohla mi. Zaťukala jí na rameno. ,, Promiňte madam, ale musíme jít. " Christine se vůbec nechtělo, ale nakonec to sevření povolila. Masíroval jsem si žebra a byl jsem přesvědčený, že budu mít modřiny. Nechápejte to tak, že bych nebyl rád, že mě moji fanouškové stále zbožňují, ale nějak jsem vyšel ze cviku. Ještě nahoře jí ode mě tahalo několik andělů. Křečovitě se držela mé ruky a odmítala odejít, když nepůjdu s ní. Nakonec jí ze mě sundali. Stálo mě to skoro utrženou ruku.
A takhle to pokračovala až pozdě do noci. Z extrému do extrému. Lidé plakali, nadávali, propadali zoufalství, jásali, vztekali se, padali přede mnou na kolena a tak podobně.
Po posledním jsem byl dokonale vyčerpaný. Fyzicky i psychicky. Ani jsem neměl sílu, abych se sám vrátil nahoru, takže mně Isabel vzala za ruku a pomohla mi. Dovedla mě do mého pokoje a uložila do postele. Byl jsem jí za tu péči neskonale vděčný. Isabel se mi pořád omlouvala, že je to její vina, že jí to moc mrzí, že místo ní potrestali mě. Nemohl jsem se na ní ale zlobit. Za prvé jsem na to neměl ani trochu síly a za druhé jsem moc dobře věděl, že to není pravda. Vinu na tom máme oba a já přeci jen trochu víc. Ale řeknu jí to až zítra. Teď už chci jen spát. Tak dobrou.
Komentáře
| RE: Život po smrti - 10.kapitola | britanka | 03. 11. 2009 - 19:57 |
| RE: Život po smrti - 10.kapitola | lennie | 03. 11. 2009 - 20:40 |
| RE: Život po smrti - 10.kapitola | laneey | 04. 11. 2009 - 00:44 |
| RE: Život po smrti - 10.kapitola | alca.fe | 04. 11. 2009 - 17:36 |
| RE: Život po smrti - 10.kapitola | zuzik.14 | 12. 11. 2009 - 17:28 |
| RE: Život po smrti - 10.kapitola | handa.pet | 03. 01. 2010 - 01:03 |