Susieajejipovidka | 16.kapitola

   Přesně 2 měsíce po tom, co byly Michaelovi tři roky, se nám narodil Randy. Všichni byli z nového sourozence nadšení. Michael ho pořád chodil kontrolovat, jestli se má dobře a ostatní sourozenci si z něj utahovali, že byl taky takhle prťavý, když jsme ho přivezli domů.

   Změnilo se u nás ale daleko víc věcí. Jermaine už chodí do školy a z La Toyi je pilná předškolačka. A školní léta začínají i Michaelovi. Počkala jsem, až bude Randymu alespoň pár měsíců, abych ho mohla nechat chvíli doma jen s Josephem. Michael má totiž dnes svůj velký den. Jde poprvé do školky. A já se mu chci naplno věnovat, protože to pro něj bude velký zážitek. Bude to náš den.  Dělala jsem to tak s každým naším dítětem. Bohužel bude Michael ve třídě sám. Sice do školky chodí i Marlon a La Toya, ale oba jsou o něco starší, takže spolu nebudou.

   Ráno jsem mu šla pomáhat s oblékáním, protože se trošku zamotal do punčošek. Byl zamlklý, což je u něj nezvyk. Věděla jsem, že je to tím, že se mu nikam moc nechce. ,, Mikeu, přece se na mě nebudeš mračit. " Usmála jsem se na něj a on, ačkoliv měl pučocháčky vytáhnuté jen ke kolenům se mi vrhnul kolem krku. ,, Maminko já tam nechci. " Začal natahovat a mě ho bylo líto. Ze všech dětí prožíval svůj první školní den nejhůř. Byl na mě hodně upnutý a představa, že by měl být pár hodin beze mě, se mu vůbec nelíbila.  Včera mi před spaním několikrát opakoval jak moc mě má rád a že se mu bude určitě stýskat.

   ,, Ale no tak, přece bys neplakal broučku. Nebudeš tam tak dlouho. Chvíli si pohraješ s ostatními dětmi, něco se naučíš a už budu zase zpátky. " Otřel si oči a párkrát popotáhnul. ,, Slibuješ? " ,, To víš, že slibuju. " přikývla jsem a podala mu kapesník, aby ho náhodou nenapadlo utřít si nos do rukávů jako vždycky.

   Cestou do školky vedle mě cupital a držel se mě za ruku. V jednu chvíli se mě pustil a vykřikl. ,, Mami koukej! " Než jsem ho stihla zadržet, rozběhl se po chodníku, že mi ukáže, jaký je rychlík. K jeho smůle, byl chodník v jedné části rozbitý a Mike zakopl. Rozplácl se na zemi jako žába. To bylo křiku. Došla jsem k němu a zvedla ho ze země. Musela jsem mu očistit kalhoty.

   ,, Tys tomu dal Mikeu. Stalo se ti něco? " zeptala jsem a Michael kvílel na celé Gary. ,, Stááááloooo. " Ukázal mi sedřené dlaně. Trošku jsem mu je očistila kapesníkem, ale vodu jsem po ruce vážně neměla. ,, Pojď, umyjeme to ve školce, ano? " Utřela jsem mu ušmudlané tváře a vyrazili jsme.

   Před budovou začal zase poplakávat a uvnitř spustil naplno. Do šatny vstoupila mladá učitelka. ,, Kdopak nám to tady pláče? " Michael se mě okamžitě chytil za nohu a schoval obličej. Styděl se. ,, Dobrý den, paní učitelko. Tady náš Mike nepláče kvůli tomu, že by se bál, ale venku se mu stala malá nehoda. Tak trochu se srazil s chodníkem. " usmála jsem se na ní a ona se sklonila k Michaelovi, který ještě o kousek couvl. ,, Ahoj Mikeu. Tak tys upadl? Můžu se podívat? "

   Nejdřív mi jen ronil slzy do sukně, ale potom sebral veškerou odvahu a ukázal jí odřené dlaně. Nijak hrozné to nebylo, ani krev mu netekla, ale on byl prostě vyplašený. Paní učitelka se chytila za pusu. ,, Páni, to určitě muselo bolet. Ale já tu mám jednu kouzelnou náplast, co kdybych ti to zkusila zalepit? " Michael neodpověděl, jen si zase šmudlal slzy po tvářích. Paní učitelka to na něj tedy zkusila jinak. ,, Víš, já tu mám nějakou práci a ty vypadáš jako hodně šikovný kluk, co bys řekl tomu, že to tvé zranění ošetříme a pak bys mi pomohl? "

   To bylo něco na Michaela. Úplně jsem viděla, jak mu to v hlavince šrotuje. Zůstat s mámou a být za uplakánka, nebo nechat mámu jít, chvíli to bez ní vydržet a být za velkého šikovného kluka?

   Naštěstí u něj zvítězilo to druhé. ,, Vážně přijdeš? "zvedl ke mně hlavu a upíral na mě svoje veliká kukadla. ,, No to víš, že jo. Co já bych si bez tebe doma počala? " Znovu jsem mu podala kapesník a pomohla vysmrkat. Sundala jsem mu bundu a kalhoty a on už obutý v bačkůrkách, červeném tričku a zelených punčoškách ťapkal za paní učitelkou. Ve dveřích se ještě otočil a zamával mi.

   Vrátila jsem se domů a každou chvíli sledovala hodiny. Po obědě jsem pro něj hned vyrazila. I ve mně byla malá dušička. Jak to tam asi zvládnul? Neplakal moc? Nezlobil? Hrál si?

   Zaklepala jsem a nakoukla do třídy. Michael seděl u stolečku, špičku jazyka venku, a ačkoliv držel pastelku celou dlaní jako kus klacku, nadšeně a pečlivě se soustředil na své dílo. Když na něj paní učitelka zavolala, podíval se ke dveřím a s úsměvem od ucha k uchu ke mně utíkal. ,, Mamí! Namaloval jsem ti obrázek. " Pastelku hodil na zem, skočil mi kolem krku a před očima mi mával obrázkem, na němž se rozprostírala veliká červená čmáranice. ,, To je nádhera miláčku a copak si to namaloval? " ,, No tebe. " pronesl, jakoby to byla úplná samozřejmost. ,, Aha, tak děkuju. Moc mi to sluší. " usmála jsem se na něj a poslala ho, aby si po sobě uklidil, než půjdeme domů.

   Pak se utíkal oblékat. ,, Mikeu nejprve si musíš obléci kalhoty pak teprve obout boty. " Opravila jsem ho, mezitím co jsem mluvila s paní učitelkou a ptala se jí, jak to tam Michael zvládnul. Chválila ho, že byl hodný.

   Po cestě domů mluvil a mluvil. ,, A mami? "

 ,, Ano zlato? "

,, Bylo to tam príma. "

 ,, To jsem moc ráda. "

Chvíli kolem mě hopsal a pak spustil zase. ,, A mami?

,, Ano? "

,, Hrál jsem si. "

,, No to je dobře broučku. "

,, A mami?" ......

   A takhle to šlo celou cestu až domů. Můj syn byl prostě spokojený.

   Už je to víc jak tři roky, co se naše Nicolette, která si teď říká Niki, narodila. Je z ní krásná holčička. Běhá nám tu po domě a tráví spoustu času se svou kamarádkou Vanessou, které zase říká Vani. A na tahle zjednodušení si přišla sama.

   Bohužel budeme jejich přátelství muset narušit. Vzpomínáte si, jak jsem říkala, že naše firma dělá v hudebním průmyslu a neustále se rozrůstá? Tak teď už máme pobočky kromě Evropy i v Americe. A v jedné z Californských chybí někdo, kdo by to tam řídil. A hádejte, komu post ředitelky nabídli? Ano správně, mě. Jenže to znamená jediné. Musíme se stěhovat.

   Jackovi se to moc nezdálo. ,, Miláčku nemůžeme to tady přeci opustit, máme tu přátelé, my i Nicolette. " ,, Já vím Jacku, ale pokud tu práci nevezmu, mohla bych přijít i o to místo, které mám teď. A to si nemůžeme dovolit. " takovýhle rozhovor jsme teď poslední dobou vedli s Jackem skoro každý večer. Vím, že se mu stěhovat nechce, ale moje práce dokáže udržet náš dům a vše, ne co jsme zvyklí. Jak se mě snažil ještě přemluvit, zda by to nešlo jinak.

   ,, Jacku šlo by to leda tak, že bych se tam musela odstěhovat sama a létala bych domů jen o dnech volna. " Tohle ho přesvědčilo. On je skvělý manžel. Jen si ještě dělal starosti o Nicolette. ,, Je tu zvyklá od narození, nebude jí to vadit? Má tu i Van. " ,, Myslím, že jí nové prostředí pomůže. Třeba potom nebude .. no víš, co? "

   To je věc, kterou ještě o Nicolette nevíte. Něco se s ní děje. Občas propadá záchvatům pláče, ale nic jí není. Byli jsme s ní i u lékaře, ale ani ten nám nedokázal dát žádnou odpověď. A když se zeptáte Nicolette, proč pláče, řekne, že neví. Je to divné, moc divné. A dělá mi to starosti. Ale třeba jí změna prostředí pomůže. Navíc v Californii žije moje matka. Takže tam bude mít Nicolette i babičku.

   ,, Máš pravdu, možná jí změna prospěje. Tak se tedy přestěhujeme. " A bylo definitivně rozhodnuto. 5ekla jsem o tom v práci a za pár dní už jsme byli na cestě do Californie. Náš nový domov, který nám pořídila firma, se nachází v Encinu. V tomhle městě je vystavěna i prestižní hudební a taneční škola, kterou povedu. Určitě tam zase zařídím hodiny pro rodiče s dětmi, aby mohla Nicolette ve svém snažení a radosti pokračovat. A za Vanessou jí budeme samozřejmě vozit, neodtrhneme je od sebe úplně. V den našeho odjezdu se spolu dlouze objímali. Jsou obě tak sladké.

   Když jsme odjížděli z našeho předměstí v Marseille, naposledy jsme se ohlédli na naši starou vilu. Teď už nás čeká něco jiného. Bude to nový začátek, tak nám držte palce, ať do nového života, vykročíme tou pravou nohou.