Susieajejipovidka | Život po smrti - 12.kapitola

   Najednou se ke mně naklonila a lehce mě políbila. Nebo se spíš svými rty jemně dotkla těch mých. Byl jsem z toho dokonale paf. Isabel se podívala na můj výraz a ucukla. ,, Promiňte, nevím, co to do mě vjelo. " Než jsem stihl cokoliv říct, tak vyskočila z postele a zmizela. Nevěděl jsem co dělat. Zastavit jsem jí nestihl a nejsem si moc jistý, jestli jsem jí zastavit chtěl. Co to mělo být? To mě vážně políbila? Ale proč? Vždyť to jí vůbec není podobné. Tedy, aspoň myslím, že není. Bože, vždyť já jí vlastně ani pořádně neznám. Je to jen pár dnů, co jsme se poprvé potkali. Možná jen zkoušela mou reakci. Nebo .. Sakra, jak může něco takového udělat a pak zmizet? A co já? Proč na mě nikdy nikdo nebere ohled? Nejsem stroj!

   Měl jsem na ní vztek. Nebo jsem se zlobil na sebe? Já nevím. Ale nezjistím to, dokud si s ní o tom nepromluvím. Jenže to znamená, že jí musím nejprve najít. Kde ji mám hledat? Na světě je tolik míst, kde by mohla být. Uvědomil jsem si to a sklesle se posadil zpátky na postel. Rozhodl jsem se, že chvíli počkám, kdyby se třeba vrátila sama. Čekání mi trošku překazilo další jméno. Nechtělo se mi odejít. Co kdyby se vrátila, když budu pryč? Mohla by si myslet, třeba .. že .. já nevím, co by si mohla myslet. Nevím, jak přemýšlí. No nic, musím jít.

   Tak, a jsem zpátky. Já vím, trochu jsem to odbyl. Ale víckrát už to neudělám, slibuju. Pořád mám hlavu plnou Isabel. Zatím mě nenapadlo, kde by mohla být. Jediná dvě místa, která jsem znal, byl její dům a dům jejích rodičů. Ale tam už by snad nešla. Ale vyzkoušet to musím. Už je to tři hodiny, co zmizela. Co mám dělat? Nedokážu tu jen sedět a čekat. Půjdu k ní do domu, tam uvidím co dál.

   Jak jsem si myslel, nebyla tu. Ani u rodičů. Našel jsem adresu Beáty, ale ani tam nebyla. Vrátil jsem se k ní a hledal něco, co by mi mohlo pomoci. Zjistil jsem, že je několik míst, které měla ráda a tudíž by tam třeba mohla být. Celý den jsem jí hledal. Asi dvakrát jsem musel pátrání přerušit a pro někoho zajít, ale jen co jsem je odnesl v pořádku nahoru, vrátil jsem se zpět k hledání Isabel.

   Vzdal jsem to až pozdě v noci. Ve svém pokoji jsem se svalil na postel a byl skoro šílený strachy. Nejspíš jsem usnul, protože když jsem ucítil jemné zatřesení, bylo už světlo. Prudce jsem se posadil, abych zjistil, co se děje. Stála u mě Isabel se smutným výrazem. Chtěl jsem na ní vyštěknout, kde byla a co si o sobě myslí, ale ona mi naznačila, ať jsem zticha. Ani nevím, proč jsem jí poslechl. ,, Omlouvám se vám, nechala jsem se unést. Ten polibek .. Michaeli já .. " ,, To je dobrý, nic se nestalo. " Isabel vypadal trochu zklamaně, ale já neměl nejmenší chuť jí vyprávět, co to se mnou udělalo. Že jsem jí celý den zoufale hledal a bál se o ní. Prostě jsem radši dělal, že je mi to všechno jedno. Po chvilce mlčení se Isabel zeptala ,, Vás ani nezajímá, kde jsem byla? " Měl jsem na ní zlost. Přehnal jsem to, ale v tu chvíli jsem si nedokázal pomoc. ,, Vy jste někde byla? Já si ani nevšiml. Nejste malá holka, nebudu vás pořád vodit za ručičku a hlídat na každym kroku! " Tahle lež mi trhala srdce, takže Isabel musela působit hotová muka. To, jak se na mě podívala, už nikdy nezapomenu. V očích neměla nic jiného než bolest a utrpení. Zachoval jsem se jako zbabělec, nedokázal jsem tomu pohledu čelit a tak jsem odvrátil hlavu a znovu si lehnul.

   Než Isabel práskla dveřmi, zašeptala něco, co ve mně vzbudilo velkou zvědavost. ,, Vaší rodině moc chybíte. "