Susieajejipovidka | Život po smrti - 7.kapitola

   Obdařila mě krásným úsměvem a zeptala se, co bude dál. ,, Dál byste si to měla ještě párkrát zkusit, ať si můžeme být jistí, že tohle nebyla jen náhoda. " Když jsem viděla, jak jí mizí úsměv, rychle jsem dodal. ,, Nemyslím to nijak zle, je to jen pro jistotu, vážně. " Sice se na mě pořád dívala trošku podezíravě, ale alespoň už se tak nemračila. Zavřela oči a zmizela. Během vteřiny mi zezadu přiložila dlaně na oči. ,, Tak už mi to jde? " Usmál jsem se, sundal její hebké ruce z mého obličeje a otočil se na ní. ,, Jde vám to výborně. Teď, dokud nebudeme muset dolů, máme volno. Už tu není nic, co bych vám mohl ukázat, tak si běžte odpočinout. Já půjdu taky. Musím říct, že jste mi dala vážně zabrat. " Zazubil jsem se na ní a ona se začervenala. ,, Já se vám ještě jednou omlouvám. " ,, To je v pořádku. " pohladil jsem jí po ruce a zamířil jsem ke svému pokoji. Isabel zavřela oči a během mžiku zmizela v tom svém. Zakroutil jsem hlavou a musel jsem se usmát. V učení byla Isabel rychlá, ale měl jsem pocit, že se díky její drzosti a unáhlenosti dostaneme ještě do spousty průšvihů.

   V pokoji jsem se svalil na postel a protřel si unavené oči. Těch pár hodin byl neuvěřitelný nápor na mou psychiku. Vracelo se mi plno bolestných vzpomínek a já na to nebyl připravený. A když k tomu připočtu ještě Isabeliny nemístné poznámky na můj současný stav, no .. Musím se pochválit, zvládl jsem to celkem obstojně. Až na jednu menší scénu jsem se držel. Ale teď už tu není nikdo, před kým bych se musel přetvařovat, takže můžu dát volný průchod svým emocím. Z očí se mi spouštěla jedna slza za druhou a pro mě to byla osvobozující úleva. Několik hodin zadržovat pláč je vážně náročné. Dnešní den byl pro mě první, kdy sem byl sám, bez Brada a jeho ochrany, kterou mi neustále poskytoval. Byl o hodně starší než já a pořád mi říkal, že na mě bude dávat pozor jako na vlastního syna. A taky že to tak dělal. Jenže teď byl pryč. Musím se o sebe postarat sám. Ale uznejte, docela jsem to zvládl, ne?

   Po půl hodině jsem dostal další jméno s adresou. Greta Hilfingerová. No, tak zase hurá do práce. Vstal jsem z postele a šel pro Isabel. Zaklepal jsem a čekal. Nic. Zkusil jsem to ještě jednou, a když se ani tentokrát neozvala, vstoupil jsem dovnitř.

   Ležela na posteli, otočená čelem ke zdi a tiše vzlykala. Povzdychl jsem si. Jak jsem na tohle mohl zapomenout?

   Vysvětlím vám, co mám na mysli, i když je možné, že někteří z vás už to pochopili. Když se člověk totiž dostane sem nahoru, je tu pro něj tolik neznámých a zajímavých věcí, že úplně zapomene na své trápení a proč tu vlastně je. Jenže jakmile se ocitne sám, tak to na něj padne. Já toho byl ušetřen, protože Brad byl pořád u mě a dokonce i v noci mě přišel několikrát zkontrolovat.

   Ach jo, tak tu máme další věc, co se mi zrovna dvakrát nepovedla. Musím to teď nějak napravit. Sedl jsem si k Isabel na postel a jemně jsem jí pohladil po vlasech. Aniž bych to čekal, posadila se a vrhla se mi kolem krku. Rozvzlykala se naplno a třásla se v mé náruči. Zprvu jsem byl její reakcí natolik překvapený, že jsem jen strnule seděl a nevěděl co dělat. Po chvíli jsem jí ale pevně objal a šeptal uklidňující slova. Pomohlo to. Otřela si slzy a upřela na mě své velké oči. Dívala se přímo do těch mých. Pohladil jsem jí po tváři a s malým úsměvem jsem pronesl. ,, Máme práci, cítíte se na to? "