Život po smrti - 39.kapitola

25. listopad 2009 | 23.35 |
blog › 
Život po smrti - 39.kapitola

Život po smrti
39.kapitola
   Rozpálily se mi tváře a hrozně se mi rozbušilo srdce. Zrychleně jsem dýchal a čekal, až se její hebké rty dotknou těch mých. Jenže těsně před tím, než se to stalo, udělal jsem děsnou blbost.
   Zakryl jsem si pusu rukama a vyskočil ze země. Isabel se na mě udiveně podívala a v očích jí blikaly obrovské otazníky. ,, Isabel já .. nemůžu .. já .. promiňte, nejde to .. já .. já už musím jít. " Vysypal jsem ze sebe a rychle zmizel, abych nemusel čelit tomu nechápavému výrazu a smutným očím, které už se zase zaplňovaly slzami.
   Ve svém pokoji jsem se svalil na postel a nadával si o sto šest. Pokus teď někdo z vás křičí blázne! Musím mu dát za pravdu. I když .. v hlavě se mi zase ozval ten červíček pochybností, který mě hlodl i ve chvíli, kdy mě Isabel skoro políbila. K tomu útěku jsem měl důvod. Sice jsem po polibku od ní toužil už hrozně dlouho, ale tohle nebylo opravdové. Ona prostě jen byla smutná, proto to udělala. K tomu ještě ten západ slunce .. Prostě .. nemiluje mě. Vím, že ne. Jen se potřebovala utěšit a já byl po ruce. Nechtěl jsem už znovu zažít to zklamání, kdyby mi zase řekla, že to nemyslela vážně.
   Proč musí být všechno tak složité? Proč prostě nemůžu být v klidu a šťastný alespoň tady?
   Přemýšlel jsem nad tím skoro hodinu. Došel jsem k závěru, že by si Isabel zasloužila nějaké vysvětlení toho mého úprku. Nemůžu jí říct pravý důvod, ale něco mě snad napadne.
   Odhodlaně jsem došel až k jejím dveřím, ale tam jsem se zarazil. Co jí jen řeknu? Jak jí to vysvětlím? A co když mě vůbec nebude chtít vyslechnout? Třeba jsem se zmýlil a ona ke mně opravdu něco cítí. Co když jsem to teď všechno pokazil?
   Několikrát jsem ke dveřím přistoupil a pak zase poodešel kousek dál, že to vzdám.

A tak pořád dokolečka.

   ,, Copak je to za rozcvičku? " zeptala se Isabel, když došla až ke mně a já úplně nadskočil. ,, Jej, děsně jsem se vás lekl. Co tu děláte? " ptal jsem se jí a ruku si přitom držel na hrudi, aby mi srdce nevyskočilo ven. ,, To jsem viděla, že jste se leknul. Měl byste vidět váš výraz. " Zasmála se a mě zrůžověly tváře. ,, No jen se mi smějte. Co na tom, že mě to málem položilo, že? " Zamračil jsem se na ní. Ale pak jsem si vzpomněl, kvůli čemu jsem vlastně tady.
   Žmoulal jsem si rukávy a ptal se. ,, Jak dlouho už mě pozorujete? " Byl jsem zvědavý, co mi odpoví. ,, Byla jsem se projít a viděla vás, jak jste vyšel ze svého pokoje. Zajímalo mě, co máte v plánu, tak jsem stála stranou a dívala se, jak mi tu tancujete před dveřmi tam a zpět. " Zase se trošku zasmála a pak se zamyšleně zeptala. ,, Proč jste tady? Co jste potřeboval?" 
   Čekal jsem, že to bude chtít určitě vědět, ale i tak mě ta otázka přiváděla do rozpaků. ,, Isabel .. já .. přišel-jsem-si-promluvit-o-tom-co-se-stalo. " vychrlil jsem na ní a doufal, že mi třeba nerozuměla a necháme to být. Jenže ona mi rozuměla až moc dobře. Poznal jsem to, protože to tentokrát byla ona, komu na tvářích rozkvetly růžičky. Byla při tom tak roztomilá a sladká, že jsem měl co dělat, abych se při pohledu na ní nerozpustil láskou.
   Isabel se chvíli dívala do země a pak mi odpověděla. ,, Nestalo se nic. Dívali jsme se na západ slunce a mluvili. Nic víc, nic míň. " Co mi to tu povídá? ,, Ale .. vždyť vy .. vy jste .. a já jsem .. no a já myslel .. " ,, Michaeli nechte toho. Nenamáhejte se. Prostě se nic nestalo. " Já to tušil. Udělal jsem dobře, že jsem odešel. Teď to aspoň nebolí tolik, jako kdybych zůstal. Pro ní to nic neznamenalo. Jenže .. proč je tedy tak smutná? To přece nedává smysl.
   ,, Isabel? Děje se něco? Proč jste smutná? Jestli je to kvůli tomu, že .. " Podívala se na mě a já zahlédl, jak se jí v očích zatřpytily slzy. ,, Není to kvůli ničemu Michaeli. Nejsem smutná, jen unavená, tak dobrou noc. " V rychlosti se rozloučila a zmizela ve svém pokoji.
   Já se sklesle vracel do toho svého. Pořád jsem nad tím musel přemýšlet. Co to mělo všechno znamenat? Tvrdí, že se nic nestalo, ale proč ty slzy? Že bych se přece jen zmýlil? Že bych jí špatně odhadl a svým urychleným odchodem jsem jí ublížil? Jenže to by pak znamenalo, že .. Ne! To si nesmím připouštět, nesmím si dávat falešné naděje. Isabel mě prostě nemiluje. To vím. Jinak by mi to už dávno řekla.

heh, jsem zvědavá, co vy na to, tak tu prosím zanechte komentáře :-D

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Život po smrti - 39.kapitola laneey 26. 11. 2009 - 00:02
RE: Život po smrti - 39.kapitola love.u2 26. 11. 2009 - 00:10
RE: Život po smrti - 39.kapitola zuzik.14 26. 11. 2009 - 07:22
RE: Život po smrti - 39.kapitola alca.fe 26. 11. 2009 - 13:13
RE: Život po smrti - 39.kapitola revolucionrever 17. 12. 2009 - 16:28