Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 6.kapitola

   Michael chvíli rozpačitě koukal, ale potom mi pokynul rukou ke dveřím ven z pokoje. ,, Ukážu vám, kde máte svůj pokoj a pak vás něco naučím. " Vyšli jsme ven a já byla docela překvapená tím, co vidím. Když koukáte na nějaký film, je tam nebe znázorňované jako nádherné místo se spoustou zeleně a krásného počasí .. no znáte to, ne? Ale tady mě čekal, řekla bych, pravý opak. Mlha, chladno a zase mlha. Skoro jako .. skoro jako bychom vážně byli uprostřed mraků. A to se mi moc nelíbilo, protože čím víc jsem poznávala takové věci, tím víc mi docházelo, že se tohle skutečně děje. Ale já to nechtěla. Pořád jsem doufala, přála jsem si, aby to byl jen moc zlý sen, ze kterého se ale ráno probudím a všechno bude zase jako dřív. Bohužel .. čím déle tu pobývám, tím víc začínám ztrácet naději a uvědomuji si, že tohle je velmi bolestivá skutečnost.

   Koukala jsem po tom rozlehlém místě, které jakoby nemělo konec ani začátek. Jediné pevné body, podle kterých jsem se dokázala jakžtakž orientovat, byly dveře od dalších pokojů. V duchu jsem přemítala nad tím, kolik jich tady asi je. Zkoušela jsem i počítat, ale protože jsme šli dost rychle, brzy jsem se v počtech ztratila a usoudila, že jednodušší bude, když se pak zeptám Michaela. Přece jen je tu déle než já, tak by to mohl vědět.

   K mému pokoji to byl od toho Michaelova docela pěkný kus cesty. Na dřevěných dveřích zářila do dáli světlá cedulka s krasopisným nápisem Isabel Portrová.. No .. je můj, tak co se ostýchat. Vzala jsem za kliku a vstoupila dovnitř. Čekalo mě tam úplně to samé, co už jsem viděla v pokoji u Michaela. Ten zůstal venku a žmoulal si rukávy. Vypadal nervózně. A když je nervózní on, zkuste si představit, jak se cítím já. Víte, je to vlastně docela zvláštní pocit, být tady s ním. No považte, ještě teď jsou plné noviny toho, že zemřel. Nevím jak, o to jsem se nestarala. Ale to, že si tu s ním teď povídám, jako se starým známým je prostě .. já ani nevím, co to je. Nevím teď nic, jsem ze všeho zmatená.

   Naposledy jsem pohledem přejela pokoj a zase vyšla ven. Podívala jsem se na Michaela a ten hned začal vysvětlovat. ,, Až dostanu jméno a adresu, půjdeme dolů už společně. Ukážu vám, v čem vlastně spočívá naše poslání. " pokývala jsem hlavou, že rozumím, ale pak mě napadlo, že mi uniká jedna dost podstatná věc. ,, Jak se dostanu dolů? "Michael najednou jako by povyrostl a oči se mu rozsvítily nadšením. Zhluboka se nadechl a začal děsně důležitě vykládat. ,,Není na tom vlastně nic těžkého. Jediný fígl je v soustředěnosti. Zavřete oči a usilovně myslete na to místo, kde právě chcete být. " Aby mi dokázal, že to myslí opravdu vážně, hned mi to předvedl. Zavřel oči a v mžiku stál za mnou. Usmíval se od ucha k uchu. Nejspíš si tuhle část svého nového života vážně užíval. No řekněme si to narovinu .. kdo by tohle nechtěl umět?

   ,, Budeme to spolu zatím trénovat jen na krátkých vzdálenostech. Řekněme třeba, že bych chtěl, abyste se objevila u mého pokoje. " Oznámil mi Michael a čekal, co udělám. Byla jsem z toho trochu v rozpacích. Vážně to po mě chce? Chce, abych zkoušela mizet? Je to opravdu jako nějaké kouzlo, připadám vám snad jak kouzelník? Stála jsem tam a přemýšlela o tom, zda není tohle nějaký projev šílenství. Možná sem se zbláznila, možná .. No nic, Michael pořád čeká a já za zkoušku nic nedám, tak co .. budu se učit "čarovat".

   Zavřela jsem oči, přesně tak, jako předtím on a soustředila se na jeho pokoj. Ruce jsem zatínala v pěst a přála si zmizet. Skoro mi z toho hučelo v hlavě. Když už mi přišlo, že to zkouším dost dlouho, zase jsem oči otevřela. Mrkala jsem na Michaela, který stál pořád přede mnou a tiše se hihňal, čímž mi trochu lezl na nervy. ,, Nic, pořád jsem tady, jak to? " Michael se culil jako šílený. Nejspíš zadržoval pořádný výbuch smíchu. Jak milé, vážně.

   ,, No ono je to ze začátku trochu složité. Taky se mi to hned napoprvé nepovedlo. A pak se mi několikrát stalo, že jsem se objevil jinde, než jsem měl původně v plánu. To jsem pak byl vždycky zmatený, protože jsem nevěděl, kde se zrovna nacházím. " vyprávěl to s velikým úsměvem a očividně mu to přišlo zábavné. Mě teda vůbec. Co když se někde ztratím, nebo se přestanu soustředit dřív, než budu na místě, jak vůbec poznám, že jsem na místě? Nechtěla jsem, aby si myslel, že panikařím, tak jsem raději mlčela. ,, Musíte prostě vypnout všechny ostatní myšlenky a soustředit se jen na to míst. Tak to zkuste znovu. "

   Jemu se to ale mluví, když si takhle poletuje už půl roku. Ale já už se víc soustředit nedokážu. To neumím. Znovu jsem zavřela oči a usilovně myslela na jeho pokoj. Nic. A zase a zase a zase. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem ucítila to zvláštní brnění. Potom se mi zdálo, že mě trochu ovanul vzduch a už zase jsem byla podivně lehká. Uvědomila jsem si, co se děje a všechen strach mě přešel. Když jste na místě, tak to poznáte. A celá ta věc trvá jen pár vteřin.

   Z toho zamyšlení mě vytrhl překvapený hlas. ,, Ježiš, to jsem se vás lekl! " Otevřela jsem oči a zírala do tváře staršího pána v županu, co ležel na posteli. Hned mě napadlo, že jsem si spletla pokoj a přenesla se jinam. ,, Proboha promiňte mi to. Já nechtěla. Teprve se to učím a .. " ,, To je v pořádku, znám to. " Přerušil mě ten pán a usmál se. Couvala jsem od něj ze dveří a znovu se omluvila.

   Za sebou jsem slyšela hlasitý smích. Ani jsem se nemusela dívat, abych věděla, kdo se mi tak nestydatě vysmívá. S naštvaným výrazem jsem se otočila na Michaela, který se popadal za břicho a lapal po dechu. Vtipálek jeden. Chechtal se na celé kolo. Měla jsem chuť ho něčím praštit po hlavě. Zamračila jsem se na něj, jak nejošklivěji jsem dokázala a on zvážněl. Teda .. snažil se nesmát, ale nejsem slepá, moc dobře jsem viděla, jak mu cukají koutky. ,, Byl to ale pokrok. Tak ještě jednou a tentokrát prosím ke mně. " Zase se zajíkl smíchy a já se rozhlédla, čím mu udělat pořádnou bouli na hlavě. Nenašla jsem nic, ale byla jsem tak naštvaná, že to na mě musel vidět. Sklopil oči a zhluboka dýchal, aby ho ten záchvat smíchu přešel. Já mu to ale jednou vrátím i s úroky.

   I když se mi vůbec nechtělo dělat tu ze sebe šaška, zkusila jsem to ještě jednou. A zase brnění a lehkost. Tentokrát ale nikdo nekřičel. Otevřela jsem oči a poznala Michaelovu postel, podle malého plyšáčka v rohu. Cha! To se uvidí, kdo se teď bude smát.

   Vylezla jsem ven z pokoje a opřela se o dveře. ,, No tak co na to říkáte teď? Jaká jsem? " nemohla jsem si pomoct, prostě jsem na sebe byla pyšná. A ještě víc mě potěšilo, když se na mě usmál a v jeho pohledu bylo něco .. něco tak .. no to je jedno. Prostě mi udělalo radost, když zatleskal a pochválil mě. ,, Jste skvělá, gratuluju. "