Život po smrti
46.kapitola
,, Takže, chtěl bych něco vědět. " Oznámil mi a já nevěděl, jestli se ho mám sám zeptat co, nebo jestli mám raději pořád mlčet. Vyřešil jsem to tím, že jsem sice nic neříkal, ale zato jsem se mu podíval do očí a nadzvedl obočí, aby pochopil, že já to teda nechápu vůbec. Doug pokýval hlavou. ,, Neboj se, hned se k tomu dostanu. No .. věc se má tak. Já a Isabel .. my dva jsme byli vždy nejlepší přátelé, ale já bych s ní byl rád něco víc, chápeš, že jo? " Bohužel jsem tentokrát chápal, ale nic jsem neřekl a jen jsem přikývl. ,, Jenže předtím tu byl ten její Thomas, co jí nakonec zabil. Ale tady už není. A já bych to chtěl s Isabel zkusit. Problém je v tom, že nevím, zda mi něco nestojí v cestě. Respektive někdo. "
Podíval se na mě s očekáváním, jenže já pořád neměl tušení, o čem se mluví. Mlčel jsem a Doug zakoulel očima. ,, Mluvím o tobě, proboha! " O mě? Řekl, že mluví o mně? Už jsem nevydržel být dál potichu a vyhrkl jsem ,, Dougu, já to nechápu. "
Doug vypadal naštvaně. Zhluboka se nadechl, popadl mě za ramena a trochu se mnou zatřásl, přičemž se zoufale ptal ,, Proboha, to ti to pořád nedochází?? Jde prostě o tebe! Ty si překážka v mém vztahu s ní! " Vážně jsem se moc snažil přijít na to, proč si tohle myslí, ale marně. Proč bych já měl být překážka v jejich vztahu?? Co to se mnou má společného? Vždyť on chce jí a ona bohužel jeho, jakou v tom teda hraju roli já?
Zkoumavě se na mě podíval a pak si povzdechl. ,, Tobě to vůbec nedochází viď? Nevíš, o čem mluvím, že ne? " Zavrtěl jsem hlavou, že to tedy vážně nevím. ,, Je vůbec možný, že to nevidíš? Vždyť já si toho všiml hned první den, co jsem vás dva viděl pohromadě. Ten tvůj pohled. A to jak ona o tobě pořád mluví, tak mě napadlo, zda spolu něco vy dva máte? "
Nějak jsem mu nedokázal odpovědět na tu otázku. V hlavě mi totiž zněly jeho předchozí slova ona o tobě pořád mluví . Tak ona o mě mluví? Jak to? A proč? A co asi říká? A jak moc o mně mluví? Co je to hodně? A taky .. proč by o mně mluvila? Chce přece Douga. Je pořád s ním, za mnou vůbec nepřijde. Už přes týden jsem s ní nemluvil. Vyhýbá se mi, nezdraví mě. Tak co to teda znamená?
Měl jsem tolik otázek, na které bych chtěl znát odpovědi. Úplně jsem zapomněl, že Doug čeká na odpověď. Lusknul mi prsty před obličejem a zeptal se ,, Hej, tak co? Máte? " Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co vlastně říkám a nepřítomně jsem odpověděl. ,, Ne ne, nemáme. " a zase jsem se vrátil ke svým nezodpovězeným otázkám. Teprve, když mě Doug poplácal po rameni a s nadšením pronesl ,, Díky, to jsem potřeboval slyšet." mi došlo, co jsem právě udělal. Už byl pryč, když jsem se zvedl a zašeptal ,, Nic spolu nemáme, ale já jí miluju. "
Posadil jsem se zpátky na židli, plácnul se do čela a sám sobě vynadal ,, Idiote! " Uvědomujete si taky, co jsem provedl? Vždyť já mu dal svolení. Souhlas k tomu, aby si s ní začal. Uvolnil jsem mu cestu a teď už nemám ani tu nejmenší. I kdybych se někdy konečně odhodlal a odhalil jí své city, nemám už šanci. Je to marné. S Dougem se nemůžu rovnat. On má všechno, co já ne. Je sebevědomý, silný, ví, co chce, je vtipný, pěkný a hlavně .. umí dát najevo, co cítí.
Otřel jsem si slzy, které mi vhrkly do očí, a snažil jsem se vymyslet, co teď. Co mám udělat? Jak na ní mám zapomenout, když jsme takový kousek od sebe? Jak si jí mám vyhnat ze srdce, když jí celé patří? No řekněte, nejsem já vážně trdlo?