Susieajejipovidka | Život po smrti - 51.kapitola

   Jen co jsem otevřel oči, už mně všechno rozčilovalo. Sluneční paprsky na mé tváři, oblečení co mám na sobě .. Na co jsem se jen podíval, to mi připadalo děsné. Zkrátka .. z pohledu ostatních jsem byl asi na pořádnou ránu, ale z pohledu mého, jsem měl právo na to být protivný.

   Proč bych zrovna já měl být neustále ten roztomilý, hodný, ale hloupoučký Michael, který na všechno kývne, nechá sebou orat, nikomu nedokáže říct ne a stále se na každého usmívá? Zrovna teď se mi chce být tím nejprotivnějším člověkem na celém světě a nikdo mi v tom nezabrání.

   Celkem se mi to dařilo. Všechny kolem sebe jsem neuvěřitelně štval. Na všechny jsem se mračil a na každou otázku jsem zlostně odsekával.

   A víte co? Chvíli jsem byl takhle se sebou spokojený. Celý život jsem slýchával od ostatních, jak jsem důvěřivý a naivní. Tak teď prostě nebudu.

   Jenže když za mnou přišla Jenny a chtěla si se mnou hezky povídat, byl jsem zlý i na ní. ,, Jenny, já nemám náladu bavit se o blbostech. Nemohla bys to jít vykládat někomu jinému, kdo má chuť tě poslouchat? "

   Jo, slyšíte dobře. Opravdu jsem jí přesně tohle řekl. A víte, co udělal ona? Já čekal, že mě pořádně seřve, že se urazí, že uteče pryč, ale ona ne. Nic z toho by mě nepřekvapilo tolik jako to, co vážně udělala. Stoupla si, došla těsně ke mně, dala mi za ucho pramínek vlasů, povzdechla si a s rukama v bok se zeptala. ,, Tak povídej. Copak tě trápí, že máš pocit, že si za to všichni kolem zaslouží, abys na ně byl ošklivý? Kdopak ti ublížil? "

   Zíral jsem na ní s otevřenou pusou. Když se mě tak mile a starostlivě ptala, co se mi stalo, došlo mi, jak jsem děsný. Chovám se hrozně a to jen proto, že si sám neumím vyřešit své problémy. Zavrtěl jsem nad svým chováním hlavou a zastyděl se.

   Bylo to, jako by se mi najednou rozsvítilo. ,, Páni, Jenny, promiň. Chovám se jako blbec. Nezlob se prosím, ty za nic nemůžeš. Asi bych se měl jít všem omluvit. Za své chování bych si zasloužil facku. Nemohla bys to pro mě udělat? " Jenny se zasmála a pohladila mě po vlasech. ,, To nemohla, Michaeli, protože to vůbec není potřeba. Dokázal ses uklidnit sám. A ani se nemusíš chodit nikomu omlouvat. To se přeci může stát každému, že má špatnou náladu. No a ty jí máš prostě zrovna teď. Ale nevím proč, nechceš mi to prozradit? Copak zamračilo ten tvůj jindy sluníčkový obličej? "

   Na chvíli jsem měl nutkání jí to všechno prozradit. Říct jí, co se stalo včera v noci. Svěřit se jí s tím, co cítím k Isabel, která mě momentálně hrozně štve. Ale neudělal jsem to. Jenny je moc milé a hodné děvče. Nezaslouží si, abych jí otravoval se svými problémy. Zavrtěl jsem hlavou. ,, Nic se mi nestalo, Jenny, jen jsem se špatně vyspal. Omlouvám se a děkuju. Nevím, co bych si bez tebe počal. " Jenny se usmála a trošku mě poškádlila. ,, No .. řekla bych, že bys začal brzy kousat." Oba jsme se rozesmáli a já alespoň na chviličku zapomněl na problémy, kterých jsem měl jinak plnou hlavu.

   Je to s Isabel opravdu konec? Už spolu nebudeme dál mluvit? Skončí to takhle smutně? Co se stalo? Vždyť jsme byli přátelé. Užívali jsme si spolu. Občas jsme se sice pohádali, ale jinak byla legrace. To už nic z toho nezažijeme?

   Bylo mi z toho smutno. I když je Jenny skvělá, Isabel mi nikdy nenahradí. Zbude mi po ní v srdci obrovská díra. Moc bych si přál vrátit čas. Aby to mezi námi zase bylo v pořádku. Bohužel to neumím.