2.kapitola

 Jak den plynul, Brennanová se pomalu dozvídala, co přesně bylo příčinou Boothova zániku. I když se hodně dozvěděla od lékařů, velkou částí toho, co slyšela, bylo od policie. Důstjník vyšetřující nehodu dorazil druhý den ráno, zatímco Brennanová držela dohled nad Boothovým bezvládným tělem. Důstojník zůstal potichu. Prohlédl si Bootha, než se otočil na ní. "Spící, nebo v bezvědomí?"

"Koma." Odpověděla a najednou nemohla udržet kontakt s jeho očima, tak sklonila pohled k podlaze.

Důstojník se tvářil nezúčastněně. Sáhl do kapsy u kabátu a vytáhl vizitku. " Až se probere, potřebuju ho vyslechnout."

"Nemusí být schopný odpovědět na vaše otázky." Varovala ho smutně, když přijímala vizitku. " Mohl byste říci vy mě, co se vlastně stalo?"

Policista zkontroloval bloček zastrčený v náprsní kapse u saka. "Byl ten jedoucí v Suburbanu, že? Pátý v řadě." Prolistoval zápisník. "Podle toho co jsme zatím dokázali zjistit, jel příliš rychle vzhledem k podmínkám."

Pohlédla na Boothovu tvář. Byl naštvaný.

"Mlha byla hustá. Prakticky byl u nehody dřív, než stihl zareagovat, stočil se na ledu a předkem narazil do zábradlí mostu. Protijedoucí auto mělo stejný problém, ale místo toho, aby ztratilo úplnou kontrolu, narazilo do dveří u Suburbanu ze strany řidiče. Z toho co byli záchranáři schopni vypovědět, udeřil hlavou do skla. Tak těžce ve skutečnosti, že sklo prasklo. Museli ho z auta vystříhávat kleštěmi."

Brennanová se pevně nadechla. Důstojníkova slova jí téměř způsobovala fyzickou bolest. Ulevilo se jí, když odešel. "Neměla jsem tě nechat odejít." Zašeptala Boothovi. Po několikáté, od chvíle co byla s ním, mu stiskla ruku v naději, že ucítí nějakou zpětnou naději. Opět jí nechal na holičkách, když se ani nepohnul.

Neuplynulo moc času a zpráva se rozšířila po Jeffersonovu institutu. Dřív než si to uvědomila, byla Brennanová phlcena v davu svých přátel. Cam držela slzy úzkosti na uzdě, sotva vstoupila do místnosti. "Boothe." Vydechla jeho jméno. "Co se stalo?"

"Autonehoda. Stalo se to pozdě v noci. Byla mlha." Hlas se jí zadrhl. "A led na silnici."

"Včera pozdě v noci? Co dělal venku?" Zeptala se tentokrát Angela.

Se studem, Brennanová od nich odvrátila hlavu. "Hádali jsme se. Odešel."

Sweets zbystřil. Také on vykročil dopředu. "Hádali jste se? Kvůli čemu?"

Booth se uvelebil na gauči. Oči měl zavřené a láhev studeného piva opřenou o spánek. Před chvílí se vrátil z práce. Brennanová ho slyšela do ložnice.

Její stín se teď šířil přes jeho tělo jako přikrývka. "Musíme si promluvit." Začala tiše.

Otevřel nejprve jedno oko, potom druhé. Posadil se zpříma a lahev sundal z hlavy. " O čem?"

Posadil se. Než promluvila, musela se zhluboka nadechnout. Jeho oči se vpíjely do těch jejích.

"Nechci o tom mluvit."

"Ale.."

Všichni viděli, jak se jí napjala páteř a její stisk u Bootha se stal pevnějším. Hodgins položil ruku na mladíkovo rameno. "Záleží na tom?"

Potichu zamumlal. "Myslím, že ne."

Veškerá konverzace poté utichla. Co by se taky dalo říci? Tragédie se jim odehrávala přímo před očima. Pohled na jejich padlého přítele jim řekl vše o vážnosti situace. Po chvíli už Brennanová nemohla tolerovat ticho nebo sympatie. "Je mi líto, ale ráda bych s ním byla o samotě. Budu vás informovat o dalším vývoji."

Byl slyšet tlumený sbor jistě a samozřejmě. Jeden po druhém odcházeli ven. Kromě Angely. Stála vedle své nejlepší kamarádky. "To není tvoje chyba zlato."

"Já vím." Odsekla. Ale zároveň si uvědomovala pravdu. Nikdy se za to nepřestane obviňovat. "Omlouvám se. Omluvám se, jestli jsem byla hrubá."

"Jsi vystrašená." Dalo práci namíchnout Angelu a platilo to obzvlášť, když šlo o Brennanovou. "Zavolej mi, kdybys něco potřebovala. A zlato, postarej se o sebe. Zkroušené běhání ublíží vám všem." Poukázala na její naběhlé břicho. Brennanová jí vyjádřila svou poctivost, ale ve vší upřímnosti, sama se cítila lépe.

Jeden den se proměnil na dva, ze dvou se stali tři. Hodinu za hodinou, Boothův život visel na vlásku. Jeho krevní tlak byl příliš vysoký a měl horečku. Už si vyvinul srdeční arytmii. Jeho dech byl stále slabý, přestože doktor ho shledal silným natolik, aby mohl dýchat bez pomoci respirátoru. Brennanová ví, že čím déle zůstával v komatu, tím vyšší bylo nebezpečí, že utrpí těžké kraniální trauma. Někdy se jí úspěšně podařilo s tím vědomím vyrovnat. Pokud by k tomu došlo, naučili by se s tím vyrovnat.  Našli by způsob jak fungovat s jeho novým postižením. Ostatní dny se jen pohroužila do tichého smutku. Přála si s dětskou nadějí, aby otevřel oči a vrátil se domů tam, kam patřil. Proč zůstával mimo tak dlouho?

"Boothe prosím." Prosila ho tiše do ucha v časných ranních hodinách třetího dne. "Beru to všechno zpátky. Beru to zpět, jen se prosím probuď." Pohladila ho konečky prstů přes teplu poškozenou kůži na tváři. Nechala dlaň na místě s myšlenkou, že bude moci vnímat její dotek. "Vím, že nemohu vymazat čas. Ale ty jsi mi dal víru k tomu, že mohu napravit svoje skutky." Nemohu ho napravit fyzicky. Nečekaná myšlenka jí přivedla k slzám. Tam ve své soukromé samotě pustila uzdu všem emocím, které odmítala ukázat někomu jinému. "Je mi to tak líto."

Ať už to byla její slova, nebo vnější síly – to zůstalo neznámé. Bez ohledu na to, Booth se vynořil ze své ulity toho odpoledne. Brennanová usínala. Co takhle noční můra začala, nikdy se jí nepodařilo usnut na delší dobu. Jeho náhlé a pevné uchopení jejích prstů jí donutila zprudka otevřít oči. "Boothe?"

Jeho rty. Jeho suchý jazyk mlaskl o suché horní patro. Brennanové to připadalo, jako by se snažil tvořit slova. "Boothe?" opakovala jeho jméno. Opatrně se postavila a blížila se k němu. Částečně otevřel oči. Napětí v podobě smíchu se jí vydralo z hrdla. "Boothe!" její radost však rychle pohasla. Historie se krutě opakovala.

Booth stále pokračoval s divnými pohyby úst, přidávající nelidsky znějící zvuky. Jeho pohled byl bez jakéhokoliv uznání. Brennanová nedokázala určit, zda pochopil, že není sám. Copak jí nevnímá?

Výraz v jeho očích jí potvrdil její podezřívající strach. Jejich cesta je teprve na začátku.

Tak jak se vám příběh zatím jeví? Postupem času se dozvíte,  o co v té jejich hádce vlastně šlo. Komentáře potěší :)