Susieajejipovidka | Dívka s hlasem anděla

4.kapitola

            Beze slova zírala na agenta, který se k ní blížil s odhodlaným výrazem. " Musíme si promluvit Juliette, tvoje kamarádky nám pověděli, že jsi s Karen neměla zrovna přátelský vztah." Juliette si v duchu naštvaně povzdechla - Tak kamarádky? Kdykoliv mají možnost, dělají si legraci z mého jména " Oh Romeo, Romeo .. Kde je tvůj Romeo?" Hlupačky! – I přes neobvyklost svého jména, Juliette své jméno nadevše milovala, jednak právě kvůli tomu, že bylo neobvyklé a také proto, s jakou láskou ho její matka vždycky vyslovovala. Rodiče jí chyběli. Její matka se s otcem nikdy nevzali, nikdy přesně nepochopila proč, ale ani po tom nepátrala, vždyť to není podstatné, důležité je, že i tak měli krásnou a milující rodinu. Až do toho osudného rána.

Před 2 lety

"Juliette, zlato, pospěš si, tvůj otec už čeká v autě." Ozval se ze zdola matčin hlas a Juliette stojící u zrcadla se usmála. Milovala tyhle večery. Vždy, jednou v měsíci jí její rodiče brali tam, kam si sama vybrala. Do divadla, do kina, klavírní koncert, na pláž .. dnes byla v plánu restaurace. Možná nebyla jako její vrstevníci, kteří se naopak snažili se ze společnosti rodičů postupně vzdalovat, ale vůbec jí to netrápilo. Svoje rodiče miluje. Nikdy jí nelhali, milovali jí a vždycky jí ve všem podporovali. Třeba jako ve vyplnění přihlášky na uměleckou školu, na kterou se nedávno úspěšně dostala a za pár měsíců už tam bude vzornou studentkou. Takhle večeře byla vlastně tak trochu na oslavu.

            Juliette vrhla poslední kritický pohled do zrcadla, rukou si ještě rychle poopravila ofinu a už pádila dolů ze schodů. "Vypadáš náramně miláčku, ale už honem pojď, nebo tu večeři ani nestihneme." Usmála se na ní její matka a pohladila jí po rameni.

            ... Večeři nestihli ani tak. Když byli už jen pár kilometrů od restaurace, na jedné křižovatce jim opilý řidič nějaké dodávky nedal přednost a ve velké rychlosti je smetl z vozovky. Juliette se probrala v nemocnici s nadvakrát zlomenou nohou a pořádně potlučená. Sestra, která jí zrovna přišla zkontrolovat, zavolala jejího lékaře a ten jí s unaveným výrazem sdělil, že její rodiče bohužel nepřežili. Nejprve se vztekala, křičela, plakala, házela věcmi a odmítala tomu několik dní uvěřit. Po pátém dni bez rodičů, kdy ležela sama v pro ni najednou velké a studené nemocniční posteli, s nohou v sádře od prstů a do poloviny stehna konečně sama sobě připustila, že svoje rodiče už nikdy neuvidí.

            Tentokrát jí však po tvářích kanuly jen tiché slzy a ani přes velkou snahu milých sester nepromluvila Juliette za svůj dvouměsíční pobyt v nemocnici více než pár nutných slov. Nepomohlo ani to, že z nemocnice si jí místo usměvavé maminky a táty, který jí pokaždé, když jí bylo mizerně, uměl obejmout tím nejvroucnějším objetí, sociální pracovnice. Od svých 14 let najednou Juliette putovala z jednoho domu do druhého. Domov to nikdy nebyl.