Dívka s hlasem anděla

2.kapitola

            Při prvním přečtení mu jen jméno její matky připadalo nějak povědomé, když se na něj ale podíval podruhé, věděl přesně, odkud tohle jméno zná. Okamžitě si však pomyslel, že na tom přeci není nic zvláštního, jistě existuje spousta lidí s tímhle jménem, tak nač z toho dělat něco, co to není. Raději se vrátil na začátek Juliettiny složky, kde se dočetl o tom, že jako obor na umělecké škole má zvolený zpěv, je průměrnou studentkou s občasnými výbuchy vzteku. " No to se podívejme." Poznamenal si polohlasně spíš jen tak pro sebe a dál se pročítal složkou.

            Juliette mezitím pěnila vzteky. Co si o sobě ten náfuka vůbec myslí? Jaké má právo pročítat se její složkou? Do jejího soukromí mu nic není. Rozhodla se, že už toho má všeho akorát tak dost a zvedla se ze židle. "Chystáš se někam děvče?" zeptal se jí agent Henry a zástupce ředitele přísně řekl " Slečno Mosley, přestaňte si hrát na němou a hned tady agentu Henrymu řekněte, co jste viděla." Juliette, stále beze slova, se otočila směrem ke dveřím a měla se k odchodu. Agent Henry si povzdychl, takhle tvrdohlavou holku už dlouho nepotkal. Ale rozhodl se, že jí zatím nechá být, počká, až identifikují oběť, pak jí bude pokládat otázky dál, třeba jí to rozváže jazyk.

            Juliette mezitím došla n prázdné nádvoří před školou, kde nebylo momentálně ani živáčka. Usoudila, že jsou nejspíš všichni ve třídách a probírají tu hrůzu z rána.

Před 3 hodinami

            Juliette zrovna vycházela z hodiny klavíru a zamířila k dívčím záchodům. Měla v plánu schovat se tam na celou přestávku. Neměla náladu snášet posměch hloupých holek z taneční třídy. Myslely si o sobě, že jsou královnami školy. Je pravda, že byly všechny krásné, s bezchybnými postavami, to ovšem byla Juliette taky. Jenže žádná z nich nebyla sirotek, všechny měly oba rodiče, ve většině případů velmi bohaté rodiče. Juliette byla sama. Bylo jí už 19, takže nepatřila ani do pěstounské péče. Ostatní děti ze školy se jí vyhýbaly, dokonce ani její spolužáci z pěvecké třídy nestáli nějak moc o její společnost, snad jen kromě Tommyho, ten jí sem tam pozdravil, někdy se i jejím směrem pousmál.

            Ztratila se v myšlenkách na své spolužáky a na svůj život, že si téměř nevšimla šeptajících hlasů, které se linuly dovnitř místnosti skrze pootevřené okénko. Až za uši tahající výkřik jí probral. Vrhla se k okénku a prudce ho otevřela dokořán. Pohled se jí naskytl na skupinu dívek z taneční třídy a otevřený kontejner. Při pohledu do něj jí přeběhl mráz po zádech.