Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 15.kapitola

 Kulila jsem na něj oči a v hlavě si dokola přehrávala ta tři, jinak celkem bezvýznamná slova, To je škoda. Co tím myslel? Čeho lituje? Doufala jsem, že mi to nějak vysvětlí, ale dočkala jsem se jen odpovědi, která mi byla tak nějak předem jasná. Michael si rozpačitě schoval obličej a zamumlal. ,, Omlouvám se, já jsem to tak nemyslel. " Chvíli jsem měla chuť zase já vykřiknout, že je to škoda, ale kam bychom se tím dostali? Pro něj ten polibek nic neznamenal a já už teď vím, že ani pro mě ne, bylo to jen takové chvilkové poblouznění, hloupost.

   Chtěla jsem ukončit tuhle směšnou debatu o ničem, tak jsem mu sundala ruce z obličeje a vysvětlila to. ,, Neomlouvejte se, je to moje vina. Neměla jsem to včera vůbec udělat. " nejdřív se mi ani nedíval do očí, ale pak se jen uculil a nechal to být. No vida, přesně jak jsem říkala, byl to jen rozmar, nic důležitého.

   Několik dalších minut bylo trapné ticho, kdy jsme na sebe oba hleděli a nevěděli, co říct. Vyrušilo nás klepání na dveře. Otevřela jsem a nějaký anděl mi bez jediného slova podal papírek se jménem Amanda Blalocková. Předala jsem ho Michaelovi a ten hned vyskočil z postele. ,, Máme jméno, doběhnu se převléknout a vyrážíme, buďte připravená. " Byl najednou tak plný energie, že jsem se nestačila divit. Natáhla jsem si svetr a čekala na něj před pokojem. Byl zpátky opravdu rychle a dal mi přečíst adresu.

   Kývla jsem, že jsem připravená a přenesli jsme se dolů. Na naší adrese se nacházela rozlehlá nemocniční budova. Netrvalo nám dlouho Amandu najít. Seděla na chodbě na jedněch odložených nosítkách a plakala. Vzhledem k tomu, že si jí nikdo kolem ani nevšimnul, jsme věděli, že je to ona. Nikdo jiný než my, jí totiž neviděl. Odhadovala jsem jí tak kolem padesáti let, v tmavých vlasech jí prosvítali šedé pramínky. Bylo mi jí líto, byla tím, co se stalo opravdu zdrcená. Přistoupila jsem k ní blíž a ona se mi vrhla kolem krku a vzlykavě mluvila. ,, Vy .. vy jste anděl slečno ... že? Mu .. musíte být, vypadáte t .. tak. Já jsem Am .. Amanda. " Chlácholila jsem jí, ale nemyslím si, že by to nějak pomáhalo. ,, Jsem anděl Amando, stejně jako Michael, přišli jsme pro vás, víte? Bude to dobré. " Rozplakala se ještě víc a vyprávěla nám o tom, co se jí přesně stalo. Chudinka, nevěděla jsem, co jí říct. Jen jsem hloupě kývala hlavou, ale nenapadala mě jediná věta, která by jí mohla v jejím trápení alespoň trochu ulevit.

   ,, Mám tři vnoučata, samé holky, tolik je miluju, co si bez nich počnu? Zrovna včera tu byly. Penny, ta nejmladší, mi namalovala obrázek. Podívejte. " Z kapsy vytáhla pomačkaný papír, na kterém byly pastelkami nakreslené dvě postavy. Jedna byla větší a jedna menší a vypadalo to, jako by si házely míčem. ,, To jsem já a Penny, namalovala nás, jak si budeme hrát, až mě pustí z nemocnice. Víte, můj stav se zlepšoval, dávali mi tolik naděje, jenže najednou přišla infekce a všechno se pokazilo. Selhalo mi srdce, ach jo, chtěla jsem toho ještě tolik udělat. Vy jste přeci zemřel podobně, že? Všude psali, že vás zklamalo srdce. "

   Bylo to snad poprvé od té chvíle, co jsme se s ní setkali, kdy se podívala na Michaela a mluvila s ním. Ten se na ní díval s otevřenou pusou, jako by mu řekla to nejtajnější tajemství a pak jen vykoktal ,, Já .. já nevím. Já si to nepamatuju, jak se to stalo. "

   Hrozně mě tím zaskočil. Tak on neví, jak zemřel? Páni, to pro něj musí být ještě těžší se s tím vyrovnat. Už nic víc neříkal, vypadal hrozně zamyšleně, takže když Amanda znovu promluvila, trhnul sebou. ,, Nevzpomínáte si? Ani vy? Tak to tedy asi neví nikdo, co přesně se tenkrát stalo. Byly toho plné noviny i televize. Dokonce se spekulovalo o tom, že jste svou smrt jen předstíral. "

   Začínala jsem si myslet, že tohle téma není vůbec vhodné. Michael kulil oči víc a víc a nevěřícně kroutil hlavou. ,, Cože? Že jsem .. no .. jak .. " Nedokázal vůbec vyjádřit svůj údiv. Chtěla jsem odvést téma někam jinam. ,, Musíme jít, Amando, my vás teď přeneseme nahoru. Michaeli? "

   Upřeně se díval na Amandu a nehnul se z místa. Popostrčila jsem ho a Amandu vzala za ruku. Bez jediného dalšího slova jsme se přenesli nahoru a předali jí dál. Jen co byla z dohledu, jako by se v Michaelových ústech roztrhl pytel otázek. ,, Co myslela tím, že to nikdo přesně neví? A proč psali, že smrt předstírám? O čem se psalo? Proč se to tolik řešilo? A .. " zavrtěla jsem hlavou, chytila ho za ruce a zastavila jeho vodopád slov. ,, Michaeli dost! Nechte to být. Já o tom taky skoro nic nevím. To, že se budete snažit zjistit, jak se to stalo, ničemu nepomůže. Naopak. Jen se tím budete zase zbytečně užírat. Tak co kdybyste se prostě pokusil zapomenout na to, co Amanda řekla? "

   Věděla jsem, že po něm nejspíš žádám nemožné, protože kdo by nechtěl vědět, co se mu stalo, ale to, co jsem mu řekla, jsem myslela upřímně. Čím by tím pomohl? Jednou se to prostě stalo, a i kdyby věděl jak, nijak to tím nezmění. Takže jsem jen tázavě zvedla obočí a hodně doufala, že bude souhlasit.

   Mračil se, ale nakonec se zhluboka nadechl a udělal to. ,, Hm, tak jo. Nechám to být. " Bylo mi jasné, že neříká pravdu. Poznala jsem to z jeho tónu a i z toho, že se mi nepodíval do očí. Jenže co můžu dělat? Nemůžu mu rozkazovat. Ani nemám právo se do toho plést. Tak jsem jen přijala jeho lež a nechala to být. ,, Šikulka, uvidíte, že to tak bude lepší. "

   Vím, že mi nevěřil, ale já si to doopravdy myslím. Budu se snažit mu nějak pomoci. Protože .. je o tady můj jediný přítel .. jediný, kdo je neustále se mnou a zajímá se o mě. Nikoho jiného už nemám.