Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 14.kapitola

   Upřeně koukal do země a nemluvil. Až po chvíli jsem si všimla proč. Z očí mu na podlahu kanuly obrovské slzy a Michael tiše vzlykal. Neměla jsem nejmenší tušení, co se mu teď asi honí hlavou. Má na mě vztek? Je nešťastný? Chystá se mi pořádně vynadat?

   Chtěla jsem mu naznačit, že stojím při něm a tak jsem udělala krok směrem k němu a natáhla paže, abych ho objala. On se na mě však škaredě podíval a ustoupil dozadu. ,, Nesahejte na mě. Nechte mě! Neměla jste právo tam jít, je to moje rodina, ne vaše. Nepotřebuju váš soucit. Umím se o sebe postarat sám. "

   Jeho slova mě bolela. Nechtěla jsem přeci být nijak zlá, já mu chtěla pomoci. Podpořit ho, ukázat mu, že v tom není sám. Couvla jsem a dívala se na něj s provinilostí, ale i starostí. Po chvíli se začal uklidňovat a už mi nevěnoval tak nenávistné pohledy. Zadíval se ven z okna a nad něčím přemýšlel. Nakoukla jsem mu přes rameno a asi mi došlo, na co myslí. Za oknem totiž zrovna procházeli andělé a něčemu se hlasitě smáli. Vypadali, jako že mají dobrý den.

   I přes jeho protesty jsem ho vzala za ruku a řekla mu, co si myslím. ,, Každému tady chybí jeho blízcí. Ptala jsem se. Jeden ze starších andělů mi říkal, že se ale musíme s tou ztrátou vyrovnat. Myslet na hezké věci, které jsme s nimi prožili, ale musíme jít dál Michaeli. " Opakovala jsem mu to, co mi pověděl Anthony a zpříma jsem se mu přitom dívala do očí, aby věděl, že to myslím upřímně. ,, Pomůžeme tím sobě i našim milovaným, kteří zůstali bez nás. Oni vycítí, zda má nebo nemá jejich nejdražší osoba klid. No tak .. vím, že je to těžké, ale zkuste to. " Při poledních slovech jsem ho objala a on mi to, i když trochu strnule, opětoval.

   Otřel si slzy a tiše se zeptal. ,, A co moje děti? " Musela jsem se usmát při vzpomínce na ty rozkošné děti. Zvlášť ten malý, s pronikavýma oči, co Michaelovi jako by z oka vypadl. ,, Máte nádherné děti. Jsou vám moc podobné. Zvláště ten nejmladší. " ,, Blanket. " Špitl Michael a oči se mu zasněně rozzářily. ,, A z vaší dcery roste moc krásná slečna. Má vaše oči. A prince je jim oběma skvělým starším bráškou. " Úplně jsem se nechala vyprávěním o jeho dětech unést. Sama jsem vždycky toužila po miminku, bohužel už se mi to nikdy nesplní.

   Michael se každou minutou usmíval víc a víc. Bylo vidět, že o svých dětech rád mluví a že je na ně pyšný. Na chvilku se však odmlčel a znovu pohlédl do země. ,, Isabel .. já .. chtěl jsem .. "

   Byl najednou tak rozpačitý, všechna zloba se vytratila pryč. Zvedla jsem mu bradu. ,, Michaeli, dívejte se na mě. A mluvte v klidu. " Asi jsem toho po něm chtěla příliš, protože mu znachověly tváře a očima se díval snad na všechno v pokoji, jen ne na mě. Řekla bych, že se styděl. Ale proč? Přede mnou přeci nemusí. Nevěděla jsem, jak ho popostrčit k mluvení, ale naštěstí to ani nebylo třeba. Krátce se na mě podíval a pak začal tak potichu, že jsem napínala uši, abych vůbec slyšela, co mi povídá.

   ,, Isabel, já se vám musím omluvit. To, co jsem vám předtím řekl, bylo ode mě sprosté, kruté a zbabělé. A taky to byla lež. Věděl jsem, že jste pryč. Celý den jsem vás hledal. Byl jsem snad všude. Měl jsem o vás strach. Já .. nikdy by mě nenapadlo, že jste .. " Oči se mu plnily slzami, tak jsem ho pohladila po ruce. To co se ale dělo se mnou, neumím ani pořádně popsat. Tak on mě hledal? Měl o mě strach? To je od něj tak milé. Chvíli jsem měla pocit, že se budu vznášet blahem, ale při pohledu na jeho zkrušený výraz jsem se vrátila zpět na zem.

   ,, Neplačte, nic se nestalo. Bylo mi jasné, že jsem vás tím polibkem zmátla. Ale nemusíte mít strach. Nemyslela jsem to vážně. " To co jsem říkala, jsem myslela vážně, musela jsem se nějak pominout nebo co, když jsem ho políbila, jiné vysvětlení není. O to větší překvapení a zmatek mi přichystal Michael, když zničehonic vyhrkl ,, To je škoda. " a zakryl si pusu rukama. Co to má znamenat? Co má být škoda?