Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 16.kapitola

   Plynul den za dnem a Michael ani já jsme o tom incidentu s polibkem neprohodili už ani jediné slovo. Proč taky, že? Proč mluvit o něčem, co není skutečné? Bavili jsme se raději o .. popravdě jsme se vlastně nijak moc nebavili. Nebylo to tak, že bychom na sebe byli pořád naštvaní, spíš to bylo tím, že nebylo o čem mluvit. I když mám už delší dobu pocit, že Michael se mi snaží něco říct. Je pořád tak zadumaný a vypadá, že každou chvíli vybuchne netrpělivostí. Takže naše jediná konverzace, kterou jsme vedli každý den, vypadala a probíhala pořád stejně.

   ,, Michaeli co je s vámi? Na co myslíte? " Ptala jsem se ho, ale on sebou vždycky jen trhnul a zavrtěl hlavou. ,, Ale na nic. Na nic nemyslím. " Tak jsem pokrčila rameny a nechala to být. A tak to šlo den co den. Až do dneška. Seděli jsme u mě v pokoji, povídali si o naší práci, když se Michael odmlčel a zadíval se kamsi do prázdna. Nedalo mi to, abych se znovu nezeptala. ,, Co se děje? O čem přemýšlíte? Mě to přece můžete říct. "

   Čekala jsem odpověď jako vždycky, ale tentokrát jsem se zmýlila. Michael se mi zadíval do očí, pak na podlahu a začal si pro sebe mumlat. ,, Napadlo mě .. že .. no prostě .. myslel jsem na to .. já .. " nejprve se mi chtělo smát, protože vypadal opravdu rozkošně, když si tam povídal sám po sebe, a ani to nedávalo smysl, ale pak jsem se spíš rozhodla, že mu to zkusím ulehčit. Je opravdu hrozně nesmělý.

   ,, Michaeli musíte se naučit říkat, co si myslíte. Přestaňte se pořád tak stydět a být rozpačitý. Já vás neukousnu. Prostě to vyklopte. " Snažila jsem se odlehčit situaci, ale stejně to moc nezabralo. Naopak, navrch k tomu mu ještě začali růžovět tváře. Páni, jak jen dokázal tenhle člověk zpívat a tancovat před sta tisíci lidmi? Vždyť se přeci musel učervenat, ne?

   Povzdechla jsem si, nasadila nenucený úsměv a poradila mu něco, co pomáhalo mě, když jsem ještě byla na škole a měla jsem třeba přednášet, nebo něco říkat před celou třídou. ,, Víte co? Zavřete oči, představte si, že jste tu úplně sám a vyslovte svou myšlenku nahlas, hm? " Ačkoliv mě to dost překvapilo, Michael udělal bez jediného protestu přesně to, co jsem mu poradila.

   Užuž to vypadalo, že se konečně dozvím, čeho má plnou hlavu, když jsme dostali naléhavou zprávu s několika jmény. A z jedné jediné adresy. Podívala jsem se na Michaela, ale ten je pokrčil rameny. ,, Nevím, co to znamená, ještě jsem nic takového nedostal. " ,, Dobře, tak mi to povíte jindy, ano? "

   Nečekali jsme zbytečně a ihned se přenesli na to místo. Pohled to byl žalostný. Stáli jsme na kraji jedné ulice a ať jsme se podívali jakýmkoliv směrem, všude byla vidět nabouraná auta, odevšud se ozývali lidské výkřiky plné bolesti a zoufalství. Co jen se tu proboha stalo? Rozhlížela jsem se kolem po záchranářích, hasičích, policii a dalších osob, které si za ruku vedli plakající lidi. To byli naši andělé. Mezi nimi jsme však zahlédla ještě někoho. V první chvíli jsem měla pocit, že mě šálí zrak. ,, Ale to je přece .. to snad .. "

   Nebylo možné ho nepoznat. Ty černé vlasy a pohrdavý výraz ve tváři. Co taky sakra dělá?!

   Nevšímala jsem si lidí kolem, ani Michaela. V tuhle chvíli jsem byla tak naštvaná, že jsem nebyla ani schopná rozumě uvažovat. Jako střela jsem vyrazila k místu, kde stál. Z dálky jsem slyšela, jak na mě Michael vyděšeně volá. ,, Isabel! " Neměla jsem čas se zastavovat. Musela jsem si to s Thomasem vyřídit. Už jsem byla skoro u něj, když mě Michael trhnutím za ruku zastavil. Otočila jsem se na něj a pohledem se mu snažila naznačit, že na něj teď nemám ani trochu čas. Musím k němu dojít dřív, než zase uteče, než se zase někde ztratí.

   ,, Isabel, prosím, stůjte. Já vím, že je to .. " Mluvil ke mně klidně, jako by se mě snažil utěšit, ale na to jsem nebyla ani trochu zvědavá. ,, Thomas! " vykřikla jsem to jméno, které mě sžíralo už od 26.12. ,, Je to ten, co mě zabil! " Vysmekla jsem se Michaelovi a pospíchala dál. V tomhle se tedy zastavit nenechám. Nemůžu to nechat jen tak plavat. On zničil všechno, co jsem měla, odtrhnul mě od rodiny! Nezaslouží si, aby mu to prošlo!

   Michael se nevzdával, zase za mnou doběhl a pokoušel se mě chytit. ,, Isabel prosím vás, tohle není .. " nenechala jsem ho domluvit a udělala jsem těch pár rozhodujících kroků. Stála jsem mu zase tváří v tvář.