Tak .. je tu malá změna. Protože Michaelovu část nemám ještě vymyšlenou a teď už začne být děj povídky složitější, rozhodla jsem se vám sem dát alespoň Nicolettinu část, abyste měli co číst 
.. Ta Michaelova se tu objeví buď během dneška nebo zítřka . Ještě si rozmyslím, jestli už to tak budu dělat pořád, nebo se vrátím zase k tomu, že budou díly spojený. Ale vzhledem k tomu, že už brzy se začnou jejich životy polehoučku proplétat, možná to budu dělat už takhle rozděleně a na střídačku, ať to máte trochu napínavý 
.. Vím, že dlouho trvalo, než se tu něco k téhle povídce zase objevilo, ale chci, aby byla děj toho příběhu pořádně zamotaný, tak mi dýl trvá, než to vymyslím, takže moc moc moc prosím o trpělivost.
A to jak u téhle povídky tak u Života po smrti 
.. Moc děkuju, vaše Susie 
Mé kouzelné dítě
17.kapitola
Encino, California
A je to. Už pár měsíců žijeme v našem novém domově v Encinu. Je tu krásně. Máme prostorný dům s velikou zahradou. Je podobný naší vile ve Francii. Dokonce už jsme se spřátelili s několika sousedy z naší ulice. Jsou to milí lidé. Nicolette si tu pomalu zvyká, i když se dost často ptá po Vanesse. Vysvětlili jsme jí, že za ní Vanessa bude jezdit, nebo se my někdy poletíme podívat zase do Francie za ní.
V mojí nové práci se mi daří skvěle. Stejně jako ve Francii jsem tu zřídila kroužek pro rodiče s dětmi a taktéž ho s Nicolette navštěvujeme. Ostatní rodiče tu z toho byli nadšení. Naše škola má dost talentovaných žáků, ať už na tanec, zpěv nebo hru na nějaký hudební nástroj. Každé čtvrtletí pořádáme vystoupení pro lidi z města i okolí, aby se mohli podívat, čemu se žáci v naší škole učí a jak moc jsou šikovní. I Nicolette bude vystupovat. Společně s dalšími deseti čtyřletými dětmi a jejich rodiči. Všichni se na to moc těší. I já. Bude to už teď, ve středu.
Hned ráno jsem připravila Nicolette její nejoblíbenější snídani. ,, Podívej miláčku, co ti maminka udělala za mňamku. " Podávala jsem před ní na stůl našlehaný tvarohový krém s kousíčky jahod. ,, Jupí. " Vyjekla Nicolette v růžovém pyžamku se slonem, ve kterém jsem jí pro dnešek dovolila usednout k snídani, aby si neumazala jídlem svoje šaty na vystoupení.
Po snídani nás Jack dovezl ke škole, kde ve velké hale probíhala zkouška. Ve vzduchu bylo cítit napětí a nervozita, ale na druhou stranu také nedočkavost a radost. Nicolette se mi držela u nohy, protože byla z takového množství lidí krapet vyjukaná. Přece jen je to její první vystoupení. Dovedla jsem jí ke skupince ostatních nejmenších a poprosila Mirandu, to je moje asistentka, aby Nicolette na chvíli pohlídala, než se porozhlédnu kolem, jak to všichni zvládají. Všechno bylo nachystané perfektně, každý věděl, jaký je jeho úkol, každý se na vystoupení skvěle připravil. Mohlo se začít.
Jako ředitelka školy jsem měla samozřejmě před vystoupením kratičký proslov k divákům. ,, Dobrý den vám všem. Jsem velice ráda, že vás tu mohu uvítat v tak hojném počtu. A proč že jsme se tu dnes vlastně sešli? Inu .. Jak jistě všichni víte, před půl rokem se tady u nás otevřela prestižní hudební a taneční škola a já mám tu čest, že v ní mohu být ředitelkou. Abyste všichni věděli, co se v naší škole vlastně učí, přichystali jsme si pro vás s našimi žáky vystoupení, které se od teď bude konat v každém čtvrtletí školního roku. Tak prosím pojďme přivítat všechny vaše děti obrovským potleskem. "
Sálem se rozlehl hřmot dlaní srážejících se o sebe. Na podium vyběhlo dvě stě dětí různého věku, s úsměvem na tváři. Jako první samozřejmě vystupovali ti nejmenší. Měli jsme nacvičený krátký taneček a všem se to moc líbilo. Nicolette se smála na celé kolo. Když hopsala po podiu, vlásky jí tančily kolem obličeje. Ve světloučkých šatičkách vypadala doslova jako andílek. Byla to taková krása.
I ostatní vystoupení se zdařila a děti byly odměněny dalším potleskem a následně vroucím obětím a polibky od svých blízkých. Domů jsme se dostali až k večeru. Nicolette už nám usnula cestou v autě, tak jsme ji doma jen rychle převlékli a uložili do postýlky. Všechno nasvědčovalo tomu, že to dnes bude opravdu krásný den, jen kdyby Nicolette v noci opět nepropadla svým nevysvětlitelným záchvatům pláče.
Seděla na postýlce a nějakou dobu nebyla k utěšení. Po chvíli jí to samo od sebe přešlo, ale zase nám nedokázala říct, kvůli čemu plakala. Co jen se to s naší holčičkou děje?