Něco malého o mě :-)
Takžéé.. Jmenuju se Zuzka a vy si můžete na téhle stránce přečíst můj vymyšlený příběh..Snad se vám bude líbit..Možná sem časem přihodím i jiné věci..
Život po smrti 2 - 13.kapitola
26. červen 2010 | 19.25 |
Život po smrti – Isabel
13.kapitola
Řekla jsem mu to schválně. Věděla jsem, že mu to nedá a bude chtít vědět, co jsem tím myslela. A odhadla jsem ho dobře. Sotva jsem vešla k sobě a zavřela za sebou, dveře se zase rozrazily a stál v nich Michael v pyžamu s nechápajícím a nabroušeným výrazem. ,, Co to mělo znamenat? Co jste tím myslela? Jak můžete vědět .. " začal na mě křičet, ale najednou ztichl a udiveně se na mě podíval. ,, To ne .. to jste .. to je .. " Čekala jsem, zda začne jeho blekotání dávat nějaký smysl. A Michael mezitím rudnul, nejspíš vzteky. Vrtěl hlavou, až mu vlasy lítaly kolem obličeje a pak vážně naštvaně procedil skrz zuby ,, Na to nemáte právo. " Takže pochopil, co jsem tím myslela.
Koukal na mě a nejspíš čekal, že mu to vysvětlím, ale já neměla v plánu mluvit. Chtěla jsem, aby mluvil on. Musí. Něco jsem vám totiž zapomněla říct. Když jsem se vrátila od jeho rodiny a nemohla jsem v noci spát, neležela jsem jen tak v posteli a nezírala do stropu. Někoho jsem hledala. Někoho, kdo by mi poradil. A narazila jsem na staršího anděla Anthonyho. Chvíli jsme si povídali a já se ho ptala na to, jak to tady vlastně všechno chodí. No prostě, náš noční rozhovor probíhal asi takhle ..
..............................................................
,, Jak dlouho už jste andělem? " ptala jsem se ho a on se na mě usmál. ,, No děvenko, to bys nevěřila, ale za pár dní to bude už celých padesát let. Pak tady skončím a vydám se tam, kam vodíme ostatní. " Vykulila jsem na něj oči. ,, Páni, padesát let. Anthony .. můžu se vás na něco zeptat? " Ani jsem nečekala až mi to dovolí a mluvila jsem hned dál. ,, Jak jste to tu ze začátku zvládal? Jaké to pro vás bylo? " Anthony si povzdychl a zadíval se někam do dálky. Potom se obrátil na mě a začal mi vyprávět dlouhý příběh o tom, jak to měl se svou rodinou, o svém prvním dni tady a jak se s tím vším vyrovnal. ,, .. a časem jsem přišel na to, jak to tady bez mých milovaných zvládnout.
Myslel jsem na všechny krásné věci, které jsem s nimi prožil. Na jejich krásné úsměvy a smích. Věděl jsem, že se od nich musím jistým způsobem odpoutat, ale zároveň nikdy nezapomenout na to, jak jsme se milovali. Jednou se tady všichni zase sejdeme. A to je to, co mě dokáže postavit na nohy a zvládat další a další dny bez nich. Vědomí, že jednou je uvidím znovu, tak šťastné, jako jsem je znal. " Když mluvil, draly se mi do očí slzy. Měl ve všem pravdu.
.................................................................
To, co jsem se od něj dozvěděla, jsem potřebovala nějak říct i Michaelovi, ale zatím jsem nevěděla jak. A určitě to nepůjde, dokud se nezačne sám trošku zajímat. Pozorovala jsem ho a čekala, jestli překoná své prvotní naštvání a dokáže se mnou mluvit. Zatím to tak moc nevypadlo. Stál jen uprostřed pokoje a vypadalo, že spíš každou chvílí vybouchne vzteky, jak byl rudý. Po chvíli se mu ale z očí spustily slzy a on si trošku ulevil tím, že se na mě ještě jednou utrhl. ,, Proč? Proč jste tam byla? Není to vaše věc! " Myslím, že teď už je připravený.
Přistoupila jsem blíž k němu a ukázala mu na postel, aby si raději sednul. Jenže drahý pán se rozhodl být pořád uražený a navíc tvrdohlavý jako mezek, takže se ani nehnul. No fajn, nesedne si sám, posadím ho já. Strkala jsem do něj tak dlouho, dokud jsem ho nedosunula k posteli a nešoupla ho na ní. Díval se na mě s nenávistí v očích, ale já mu to rychle vysvětlila. ,, Sedněte si, nebudu se dívat, jak mi tu stojíte vprostřed pokoje jako hromádka neštěstí, co se každou chvíli rozsype. " Byla jsem na něj přísná, uvědomuju si to, ale pořád jsem mu tak trochu neodpustila, jak na mě byl zlý u něj v pokoji. Já bláhová si dělala celý den starosti kvůli tomu polibku a jemu to bylo úplně jedno.
Přistavila jsem si před něj k posteli židli, sedla jsem si a prohlížela jsem si ho. Chtěla jsem ho vzít za ruce, aby věděl, že to s ním myslím dobře, ale on mi ucukl. No fajn, tak ať si je uražený jak chce. Pokrčila jsem rameny, aby věděl, že je mi to jedno a začala jsem mu vysvětlovat, k jakému závěru jsem při svém nočním přemítání došla. ,, No jak chcete, tak si trucujte, když vám to udělá dobře. Ale uvědomte si, že vy se nezlobíte na mě. "
No dobře, musím přiznat, že komunikace s lidmi o citech a tak podobně není zrovna moje nejsilnější stránka, ale jinak jsem prostě začít neuměla. Michael na mě jen kulil oči, ale nic neříkal. Tak nesrozumitelná jsem snad ale zase nebyla ne? Když uteklo asi tři sta let a on se pořád neměl k žádné otázce ani odpovědi, netrpělivě jsem si povzdechla. ,, Ach jo. Vždycky vám všechno dochází tak dlouho? " Zrudnuly mu tváře a měla jsem pocit, že každou chvíli začne syčet jako parní lokomotiva. Dřív než došlo k výbuchu, jsem mu zacpala pusu.
,, Teď buďte ticho. Měl jste dost dlouhou příležitost na to, abyste něco řekl. Teď ale mluvím já. Copak to nechápete Michaeli? Já nejsem váš problém. Máte vztek sám na sebe. " vysvětlila jsem to, a že mě pochopil, jsem poznala z jeho očí a znovu se otevírající pusy. Zavrtěla jsem hlavou a rychle pokračovala dál ve svém výkladu. ,, Včera ráno, když jste se probudil, měl jste slzy v očích. Neřekl jste proč, ale já nejsem hloupá. Oni vám chybí a vy se s tím, co se stalo, neumíte vyrovnat. Nejsem jediná, kdo si toho všiml. I ostatní to na vás vidí. Chtěla jsem vaše myšlenky odvést jinam. Snažila jsem se vás rozesmát. Vy to neslyšíte, ale váš smích není opravdový a .. " Michael vrtěl hlavou a snažil se mi odmlouvat. ,, .. nesnažte se mě přerušovat. Není opravdu veselý, je plný bolesti a vzpomínek. Zkusila jsem vás políbit, ale ve vašich očích jsem znovu zahlédla jen utrpení. " Teď jsem lhala jemu i sama sobě. Ten polibek přišel daleko dřív, než jsem nad jeho chováním začala uvažovat a v očích jsem mu nezahlédla jen utrpení, ale i odmítnutí. Jenže to teď není podstatné. Pokračovala jsem dál.
,, Proto jsem šla k vám domů. Vy se bojíte to udělat, tak jsem to udělala za vás, abych vám mohla říct, že nemusíte mít strach. Chybíte jim, ale jsou v pořádku. Milují vás, ale nejsou si jistí, že jste nalezl svůj klid. A vědí proč, že? Vy jste tem klid totiž nenašel, mám pravdu? " byla jsem přesvědčená o tom, že mám, ale chtěla jsem to slyšet i od něj. Michael ale nevypadal, že by se mnou chtěl ještě někdy promluvit.
Komentáře
| RE: Život po smrti 2 - 13.kapitola | zuzy | 27. 06. 2010 - 09:14 |
| RE: Život po smrti 2 - 13.kapitola | lenka♫♪ | 27. 06. 2010 - 14:07 |
| RE: Život po smrti 2 - 13.kapitola | laneey | 28. 06. 2010 - 21:09 |
| RE: Život po smrti 2 - 13.kapitola | hanisshka | 10. 03. 2011 - 13:52 |