Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 10.kapitola

   Celou noc jsme tam seděli a povídali si o životě. Vyprávěla jsem Michaelovi o Thomasovi a o tom, co přesně se v tu osudnou chvíli stalo. On mi povídal něco o sobě, i když moc toho nebylo. Je spíš tichý typ. Jen, když jsme se dostali k hudbě, tak se rozpovídal a na tváři se mu objevil slabý úsměv. Nevím jak Michael, ale já čas rozhodně nevnímala. Kolik už musí být, jsem si uvědomila, až když se začalo rozednívat. Zatahala jsem Michaela, který vedle mě podřimoval, za rukáv. Cuknul sebou a podíval se na mě. ,, Neměli bychom se vrátit? " Zeptala jsem se s očima zvednutýma k obloze.

   Povzdychl si a s unaveným výrazem se vyšplhal na nohy. Natáhla jsem ruce a on pochopil, co chci. Zatáhl a zvedl mě z tvrdé země. Večer, když jsem se odvážila k tomu, abych se sama vydala dolů, jsem si tak nějak neuvědomila, jaké to může mít následky. Ovšem teď, před návratem nahoru mě začalo hlodat svědomí. Co když se budou ti oni zlobit? Jsem tu teprve první den a už lítám v průšvihu. ,, Budeme kvůli tomu mít problémy? Nebo vlastně já? " Michael se snažil mě uklidnit, ale viděla jsem na něm, že tím co říká si sám není moc jistý. ,, To vážně nevím, možná si toho nikdo ani nevšiml. "

   Ach jo. V hlavě se mi začaly rojit představy o tom, jak by nás, mě, mohli vlastně potrestat. Vyhodí mě? Přestanu být andělem? Pošlou mě taky rovnou na druhou stranu? Nebo co? Odpověď jsem dostala hned po příchodu nahoru. Ovšem úplně jinou, než jsem čekala. Totiž .. podle toho co se stalo, to vypadalo, že místo toho, aby potrestali mě, potrestali Michaela.

   Přišel k nám cizí člověk se zamračeným výrazem a bez jediného slova předal Michaelovi obálku. Hrklo ve mně a v těle jsem měla malou dušičku, co se uvnitř asi ukrývá. Michael obálku rychle rozlepil a zamračeně si četl její obsah. Neodolala jsem a nehlédla mu přes rameno.

Patrick Hockley

Christine Lineová

Miranda Claiinová

Eric Stephaen

Stevan Austin

Emily Terichová

Penelope Brownová

George Maney

,,Za vaši neposlušnost převezmete dnes práci všech andělů. Pokud se bude situace ze včerejšího večera opakovat, následky budou daleko horší. "

   No to je ale nespravedlnost. ,, Michaeli moc mě to mrzí." Omluvila jsem se, ale on se jen pousmál a zavrtěl hlavou. Nevím, jestli tím chtěl říct, že se nic neděje, nebo že se o tom teď nechce bavit, každopádně mi jen mlčky nastavil rámě a čekal, až se ho chytím. S omluvným úsměvem jsem se do něj zavěsila a společně jsme se vydali za prvním zesnulým za seznamu. A byla to katastrofa.

   Pan Hockley vůbec nebyl jako paní Greta. On vůbec nebyl připravený zemřít a dával nám to silně najevo. Teda spíš Michaelovi, protože z nějakého nám neznámého důvodu mu Michael šíleně lezl na nervy. Mračil se na něj a nechtěl poslouchat, co se mu snažil vysvětlit. ,, Jděte do háje s těma kecama! A jen dělejte, co musíte, ať je to rychle a já se na vás nemusím koukat." A jej, tady to bude ještě zajímavé. Očima jsem se Michaelovi omlouvala za Patricka. Aby věděl jak velkou má mojí podporu, stiskla jsem mu ruku a on mi stisk naštěstí oplatil. Doufala jsem, že tohle brzy skončí, ale mýlila jsem se, pan Hockley si nedal pokoj.

   Zatímco se Michael i přes veškeré jeho protesty obtěžoval s vysvětlováním dalšího dění, tak si pan Hockley dostatečně nahlas šeptal sám pro sebe. ,, Proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Jako by nestačilo, že jsem mrtvý. Ještě pro mě musí přijít tenhle šašek. "

   Moc dobře jsem viděla, jak Michael zalapal po dechu. Ve tváři se mu objevil výraz, který jsem u něj už jednou zahlédla. Bylo to těsně předtím, než na mě začal hulákat, že jsem mrtvá. A jistě si všichni pamatujete, jak to pokračovalo. Odvážím se ale říct, že s Patrickem by to možná bylo ještě horší než se mnou, takže jsem musela Michaela zastavit dřív, než toho bude litovat. Použila jsem svou osvědčenou metodu a pořádně ho dloubla. Zamračil se na mě, ale pak si nejspíš uvědomil, že křičet na Patricka by nevedlo k ničemu jinému, než k dalšímu nesmyslnému dohadovaní, takže jen přivřel oči a pravděpodobně si počítal do deseti. Nebo možná spíš do sta. Trvalo mu to opravdu dlouho, tak jsem s ním zatřásla. ,, Michaeli, dýchejte. "

   Nepřítomně se na mě zahleděl, ale pak zavrtěl hlavou, zhluboka se nadechl a nastavil panu Hockleymu ruku. Ten chvíli váhal, jako by snad měl nějaký problém s tím, že se musí Michaela dotknout. Začínal mi opravdu lézt na nervy. Nakonec se ale bez zbytečných a dalších urážlivých řečí nechal odnést nahoru. Dumala jsem v duchu nad tím, zda si někdo takový opravdu zaslouží prožít svůj další v nebi, ale když ho vybrali ..?

   Po tom, co si pana Hockleyho odvedli byl Michael zamlklý. Jen mi ukázal adresu Christiny Lineové a přenesl se. Rychle jsem si pospíšila za ním a byla vážně zvědavá, co nás čeká tady. No .. povím vám, že to bylo snad ještě horší. Tedy, ne že by Christina byla protivnější než Patrick, to opravdu ne. Spíš naopak, byla až nesnesitelně milá a .. přítulná! Sotva Michaela spatřila, zapištěla jako hysterka a vrhla se mu kolem krku. Trochu mi připomínala klíště, takže jsem se maličko zatřásla, když jsem pozorovala, jak se k němu tiskne a rukama se mu sápe po těle.

   ,, Ó můj bože, nemůžu tomu uvěřit. To není možné. Vy jste .. " už takhle měla až neuvěřitelně pisklavý hlas, ale to co předvedla při vyslovení jeho jména mi doslova rvalo uši. ,, Vy jste Michael Jackson!! ÁÁÁ proboha, splnil se mi sen, vidím opravdového Michaela. " Když se k němu začala lísat jako kočka a div ho nelíbala, musela jsem se začít smát. Bože, je to vážně směšné, jak někteří lidé šílí. I když .. musím uznat, že taky nevím, jak bych se zachovala, kdyby mě navštívil někdo z mých oblíbenců. No ale .. takhle snad ne. Doufám.

   Zatímco jsem se posměšně ušklíbala, Michael na mě házel jeden prosebný pohled za druhým. A já myslela, že mu tohle dělá dobře. Když jsem ale viděla, jak je ztuhlý a tváří se umučeně, slitovala jsem se nad ním.

   Přistoupila jsem ke Christine a zlehka jí zaklepala na rameno, což ona ale ve svém momentálním pobláznění vůbec nevnímala. Tu ženskou snad vůbec nezajímá, že umřela, blesklo mi hlavou a zaťukala jsem jí na rameno o něco rázněji. ,, Promiňte madam, ale musíme jít. " Ohlédla se na mě, přikývla, ale dál zůstávala u Michaela jako přilepená silným lepidlem. Odkašlala jsem si, znáte to jak, tak jako nenápadně, ale vlastně tím chcete člověku říct, že dělá něco, co dělat nemá. Ještě chvíli se ho držela, ale potom konečně povolila a s obrovsky rozzářenýma očima se na mě otočila. Michael udělala pár kroků od ní a vypadal, jako by si přál být na chvíli neviditelný. V rychlosti jsem Christine vysvětlila, co bude teď, ale řeknu vám, i kdybych jí vyprávěla o žábách, nebude nic z toho vnímat, byla jako v transu a jen se culila.

   Po přenesení nahoru měla zase problém s puštěním Michaelovi pravé ruky. Nějak se k ní přisála či co a nemohla odejít. Pár andělů nám muselo pomáhat. Když byla pryč, opravdu jsem si oddychla. A i když Michael nic neříkal, bylo očividně vidět, že se ulevilo i jemu.

   Půl dne je pryč a nás čeká ještě šest jmen ze seznamu. Dnešek bude opravdu dlouhý. Další zastávka byla v maličkém bytě, který obývala Miranda Claiinová. A ani tady se to neoběhlo bez nějakého toho problému, stejně jako v předchozích dvou případech a úplně stejně, jako v těch pěti, na které jsme se vrhli hned po tom, co jsme hroutící se Mirandu dovedli na místo přecházení.

   S Michaelem jsme se snažili střídat v utěšování, ale i tak se lidé zaměřovali spíš na něj. Povím vám, že kdybych byla slavná, rozhodně bych se nechtěla po smrti stát andělem. Člověk by si řekl, že alespoň v nebi, by mohl mít klid, ale kdepak, je to asi ještě horší, protože ať jde pro kohokoliv, lidé ho znají, a buď se na něj nalepí, nebo se na něj zlobí. Mě si skoro nikdo nevšímá. Ne, že bych si stěžovala,to ne, naopak, jen .. tíží mě svědomí. Tohle měl být trest pro mě, já to pokazila, já neposlechla, ale ten, kdo je potrestaný je Michael.

   Když jsme po několika dlouhých minutách uklidnili pana Maneyho, viděla jsem na Michaelovi, jak je celý strhaný. Tentokrát jsem nastavila ruku já jemu a pomohla mu s přenosem nahoru. Odvedli jsme pana Maneyho dál a konečně si oddychli. ,, Bylo to náročné, že? " Pronesla jsem směrem k Michaelovi a spíš než otázka to bylo konstatování holé skutečnosti. Michael se ani neobtěžoval se slovní odpovědí, jen přikývl a doslova se vláčel do svého pokoje. Následovala jsem ho, a když se svalil na postel, musela jsem se usmát. ,, Moc se vám za ten dnešek omlouvám, byla to moje chyba. " Znovu jsem se mu omluvila, ale on už to nevnímal. V oblečení, s malým úsměvem na tváři už se vydával do říše snů. Přetáhla jsem přes něj deku a nechala ho spát. Sama jsem se odebrala k sobě a ještě dlouho do noci přemýšlela nad tím, co mě v mém novém životě asi čeká a taky .. asi vám to teď bude znít hloupě, ale musela jsem maličko myslet na Michaela. Víte, i když jsem se o něj nikdy nezajímala, teď s ním trávím spoustu času a ačkoliv mě samotnou to překvapuje, začínám ho mít dost v oblibě. Je takový plachý a maličko tvrdohlavý, ale taky je úžasně milý a hodný. Prostě .. možná by z nás mohli být přátelé. S touhle myšlenkou jsem i usnula. A ráno jsem zase měla jeden ze svých šílených nápadů ..