Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 12.kapitola

   Bylo to, jako by nás přitahovaly neviditelné magnety. Naše rty se začaly nebezpečně přibližovat a mně se v hlavě rojilo tisíc myšlenek. Jedna polovina mého těla křičela ,, udělej to, polib ho, líbí se ti a toužíš po něm." , ta druhá mě však nabádala k pravému opaku ,, přece ho nebudeš líbat! Znáš ho sotva pár dní. A ve skutečnosti se ti ani nelíbí, tak neblázni. " Dřív, než jsem se stačila rozhodnout, které půlce dát za pravdu, naše rty se setkaly. Bylo to, jako když vámi projede elektrický náboj. Bylo to rychlé a já ani nestihla postřehnout, zda mi to bylo příjemné či naopak. Dle Michaelova výrazu jsem však usoudila, že jemu se to nelíbilo. 

   Vyjukaně se na mě podíval, ale nic neřekl. Jen lehce zavrtěl hlavou. Uvědomila jsem si svou hloupost. ,, Promiňte, nevím, co to do mě vjelo. " Veškerá příjemná zábava byla pryč, rychle jsem se zvedla z postele a chystala se zmizet. Že dělám dobře, jsem poznala z toho, že on se mě ani nijak nesnažil zastavit. Abych věděla, co dělá, přenesla jsem jen vedle jeho pokoje a schovala se tak, aby on neviděl mě, ale já jeho oknem ano. A víte, co dělal? Nic. Pořád jen seděl na posteli a ani si asi nevšiml, že jsem odešla. Panebože! Já jsem tak hrozně pitomá! Co jsem si vůbec myslela, že se stane?

   Ještě malý okamžik jsem se na něj dívala, ale bylo mi při tom pohledu hůř a hůř. Musím na chvíli zmizet.

   Přenesla jsem se dolů a neměla nejmenší tušení co dál. Bloumala jsem po ulicích Californie mezi lidmi, kteří ani nemohli vnímat mou přítomnost. Přemýšlela jsem nad tím, co bude dál? Co mu povím, až se tam vrátím? Protože já se přeci musím vrátit, teď už nemám kam jinam jít. Patřím tam nahoru, mám tam povinnosti. Ach jo, proč se muselo něco takového vůbec stát? A proč jsem tohle udělala? Vždyť se mi nelíbí, nijak mě nepřitahuje. Je sice milý, to ano, ale milých lidí je plno a taky každého na potkání nelíbám. Tak proč jeho ano? Kdyby alespoň něco řekl. Ale to on ne, raději bude jako pecka sedět na posteli a tvářit se, že s tím nemá vůbec nic společného. Ale on se ke mně taky naklonil. A to on se mi jako první zadíval do očí. Je to jeho vina.

   Chodila jsem pořád dokola několik hodin a nevěděla kam jít. Domů? To už raději ne, už nemůžu udělat znovu tu stejnou chybu. Sama moc dobře vím, co psali v tom dopise. Tak kam? K sobě do bytu? Ale co tam budu dělat? A taky .. možná že ještě není uklizeno. Od mé smrti uběhlo sotva pár dní. Co když to policie pořád vyšetřuje? Nemám odvahu na to, se tam vrátit a vidět to, prožít to znovu. Možná bych mohla zajít k Beátě, určitě je smutná a .. ale co si to nalhávám, jak bych jí já mohla utěšit? Nevidí mě a ani mě neslyší.

   Jsem ztracená. Já nemám žádné místo, kde bych se mohla schovat. Nemám žádné přátelé. Jediný blízký člověk, kterého jsem v novém světě měla, je teď nejspíš naštvaný za to, co jsem si dovolila. Ale copak za to můžu? Nejprve byl smutný, pak se smál a nakonec ..

   Nemohla jsem na to dál myslet. Snažila jsem se nemyslet vůbec na nic. Procházela jsem kolem výloh obchodů a prohlížela si zboží. Dřív jsem to milovala, teď mě to nijak nenadchlo ani nezaujalo. Tedy až do chvíle, kdy jsem přišla ke stánku s novinami. V jedněch byl obrovský titulek a u něho fotka přes celou stránku. Zkuste uhodnout, kdo se na mě z té fotky díval .. Nemohla jsem odolat a přečetla jsem si všechno, co tam psali. Ze začátku nebyli žádné důležité informace, takže jsem to jen tak zběžně přelítla očima.

  Až ta poslední informace o jeho dětech mě zaujala. Kdepak teď asi jsou? Dočetla jsem článek do konce a dozvěděla se, že teď momentálně žijí s jeho matkou. Napadla mě úplně šílená věc, ale říkala jsem si, že by možná nebylo marné to alespoň zkusit. Jo, já vím, že mi do toho nic není, ale když to tu takhle čtu a vzpomenu si na jeho uslzené oči z dnešního rána .. na jeho výbuch, když jsem se zmínila o jeho dětech .. Co když to prostě risknu?

   Přestala jsem nad tím jen uvažovat a prostě jsem se rozhodla k činu. Ještě jednou jsem si pečlivě pročetla celý článek a prohlédla si malou fotografii tří dětí. A teď jdu prostě na to.

   Přenesla jsem se přímo do domu. Byl nádherný, ale smutný. Vůbec jsem nevěděla, kde bych měla někoho hledat, ten dům byl tak veliký, že bych se v něm dokázala ztratit. Vešla jsem do jednoho z pokojů a ke svému překvapení jsem tam objevila jedno z dětí a nejspíš Michaelovu matku. Musela to být ona .. Viděla jsem ho v ní. Vedle ní sedělo na gauči tak desetileté nebo jedenáctileté děvče a drželo se jí za ruku. Přistoupila jsem blíž, abych slyšela, o čem si povídají. Vím, že je to neslušné, ale když už jsem tady ..

   ,, .. tatínek už se nevrátí? " ,, Nevrátí miláčku. Ale bude už napořád s tebou i s tvými bratry. "

   Malé se začaly z očí koulet slzy a já neměla na víc sílu. Zanechala jsem je tam v objetí a vydala se dál do domu. V horním patře jsem objevila dětský pokoj. Na posteli tam ležel už docela velký kluk a v ruce třímal fotografii svého otce. Sotva však do pokoje vstoupil maličký kluk s dlouhými tmavými vlasy, který jako by Michaelovi z oka vypadl, schoval fotografii pod polštář a usmál se.

   Když jsem se tak procházela po domě Michaelových rodičů, viděla jsem na stěnách jeho fotky a obrázky. Napadlo mě, že by tohle měl vidět. Tolik ho tu milují. Tajně jsem je pozorovala ještě několik hodin. Že bych se měla vrátit, mě napadlo až v hluboké noci.

   Nahoře jsem chvíli váhala, zda nemám za Michaelem dojít hned, ale nenašla jsem k tomu odvahu. Nechám to raději až na ráno. Zalezla jsem do pokoje, ale spánek ne a ne přijít. Měla jsem hlavu plnou myšlenek na to, co se stalo a co jsem viděla. Ráno před svítáním jsem pokusy o usnutí vzdala a rozhodla se, že se musím postavit té věci čelem. Věčně se Michaelovi vyhýbat nemůžu. Zase jsem tiše vstoupila k němu a už druhý den ho probudila.

   Prudce se posadil a zíral na mě. Nadechoval se ke slovům. Nevěděla jsem, co chce říct, tak jsem ho raději zvednutím ruky zastavila. ,, Omlouvám se vám, nechala jsem se unést. Ten polibek .. Michaeli já .. " Chtěla jsem mu vysvětlit, co se stalo a proč jsem tak utekla, ale on mě přerušil slovy, které mě, k mému překvapení zabolely. ,, To je dobrý, nic se nestalo. " Řekl to tak ledabyle, že se o jeho lhostejnosti, co se týče toho polibku, nedalo vůbec pochybovat. Vůbec jsem nevěděla co mu na to říct. Chvíli bylo ticho a pak jsem udělala tu největší chybu, co jsem mohla. ,, Vás ani nezajímá, kde jsem byla? "

   Teď už vím, že jsem se neměla ptát. Neměla jsem to chtít vědět, ale na to už bylo pozdě. Zeptala jsem se a odpovědi se mi dostalo. ,, Vy jste někde byla? Já si ani nevšiml. Nejste malá holka, nebudu vás pořád vodit za ručičku a hlídat na každým kroku! " Zalapala jsem po dechu a do očí se mi proti mé vůli začaly hrnout slzy. A on byl tak zlý, že se na mě ani nepodíval, ještě navíc ode mě odvrátil hlavu. Nemohla jsem u něj déle zůstat. Rychle jsem se otočila a chtěla od něj utéct. Než jsem však za sebou práskla dveřmi, pověděla jsem něco, díky čemu jsem moc dobře věděla, že si ještě moc rád poslechne, kde jsem byla. ,, Vaší rodině moc chybíte. "

   A o tom, že jsem ho možná tak trochu políbit chtěla, se nikdy nedozví.