Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 17.kapitola

Život po smrti – Isabel

17.kapitola

   Zírala jsem do těch chladných šedých očí a vztek ve mně pěnil čím dál tím víc. Nevěděla jsem, zda mám větší chuť ho praštit, nebo pořádně seřvat. Touha uhodit ho do té jeho falešné tváře mě nakonec přemohla. Bez jediného slova jsem se napřáhla a uštědřila mu takovou facku, až to mlasklo. Když se mu na tváři objevil rudý otisk mé dlaně, zaplavil mé nitro zvláštní pocit. Pocit zadostiučinění.

   Michael došel až těsně k nám a povzbudivě na mě mrknul. Potěšilo mě to. Čekala jsem spíš záplavu vyčítavých slov. Chtěla jsem se otočit a odejít, už nikdy se na tu zrůdu, co zničila mojí budoucnost, nepodívat, ale něco mě tu drželo jako magnet.

   Dělal to on. Ten záhadný člověk. Až teď jsem si všimla, že vlastně stojí v těsné blízkosti Thomase a drží ho za loket. Co je zač? Proč je tady? A proč mám najednou takovou touhu vybít si vztek za všechnu nespravedlivost, která na mě byla napáchána?

   Odpověď mi obstaral on. Usmál se na mě a slizkým hlasem mi začal podlézat. ,, Slečna Isabel, že? Pokud se nepletu, on je vaším vrahem. Víte, dělám podobnou práci jako vy. Ale mým úkolem je vzít odsud špatné lidi. Nechtěla byste mi při tom být nápomocna? Stát se mou společnicí? Zbavovat svět těch, kteří si tu nezaslouží být? "

   Ačkoliv se mi ten člověk, či co je zač, opravdu hnusil, nemohla jsem si pomoci. Jeho proslov a otázky na mě velmi zapůsobily. Najednou jsem si vzpomněla, jak se mi starší holky posmívaly, na základní škole, kvůli tomu, že jsem nosila rovnátka. Jak mě nějaký chlap připravil o pejska, když ho srazil autem a ani nezastavil.

   Rozhlédla jsem se po ulici a najednou se mi zdálo, jakoby všechno potemnělo. Zčistajasna jsem spatřila člověka, který v téhle situaci, kde je plno zraněných, vytahuje jedné z přihlížejících paní peněženku z kabelky. Sobeckých lidí, kteří sedí za volanty svých aut a netrpělivě sledují hodinky, protože je tahle nehoda zdržuje a obtěžuje. Copak takový lidé si zaslouží místo na světě? Lidé, kteří svou přítomností jen ubližují druhým? Bylo mi z nich zle.

   Matně jsem cítila, jak mě Michael bere za ruku a třese se mnou. Vůbec jsem neslyšela, co říká. Že mluvil, jsem poznala jen z toho, že se mu hýbaly rty. Co říkal, mě ale vůbec nezajímalo. Starala jsem se jen o to, že chci podlehnout té touze po pomstě všem nedobrým a nehodným života na tomhle světě. Přece kdybych očistila svět od všeho zla, byl by tu pak život pro ostatní mnohem jednodušší. Připravovala jsem se na to, že kývnu na jeho pozvání. Viděla jsem, jak se usmívá. A v tom se stalo něco neuvěřitelného.

   Mým tělem projel nával horka jako náboj elektrického proudu. Na svých rtech jsem cítila jiné, mnohem rozpálenější a měkké jako to nejhebčí pohlazení. Svět přestával být temný. Touha po pomstě byla pryč a já si rázem začala uvědomovat, na jak odporné věci jsem myslela. Kdo jsem, abych mohla rozhodovat o tom, kdo si zaslouží žít? Můžu snad já určovat, kdo je pro svět dobrý a kdo ne? Dobro i zlo na svět patří stejně jako světlo a tma, jinak by zanikla rovnováha.

   Konečně jsem si naplno uvědomila tu sladkou chuť na svých ústech a překvapeně jsem zamrkala na Michaela, který ještě okamžik tiskl své dlaně k mému pasu, ovšem jakmile si uvědomil, že už zase vnímám, rychle ode mě ucukl. Nedalo mi to a přejela jsem si prsty po rtech. V tu samou chvíli, kdy se k nám hnal jeden ze starších andělů a už zdálky křičel ,, Adriene, jdi od nich! Oni ti nepatří, svou duši už máš tak zmiz! " A přesně ve stejný okamžik, kdy se neznámý i s Thomasem propadl do země, jsem upřela tázavý pohled na rudnoucího Michaela.