Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 7.kapitola

   Pořád mu na tváři zářil úsměv a já se najednou musela začít usmívat taky. Znáte to, existují lidé, kteří mají svůj úsměv a smích přímo nakažlivý. No .. a já znám dalšího. ,, Co bude dál? " zeptala jsem se a Michael si při odpovídání zastrčil pramínek vlasů za ucho. ,, Dál byste si to měla ještě párkrát zkusit, ať si můžeme být jistí, že to nebyla jen náhoda. " Trochu mě tou nedůvěrou zklamal. Sklopila jsem hlavu a Michael hned zamával rukama na znamení nesouhlasu. ,, Nemyslím to nijak zle, je to jen pro jistotu, vážně. "

   No co se dá dělat, on je šéf, tak když pro jistotu, tak pro jistotu. Zavřela jsem oči a přála si stát těsně za jeho zády. Povedlo se. Zakryla jsem mu oči a tajemně zašeptala. ,, Tak co, už mi to jde? " Chytil mě za ruce, sundal si je ze svého obličeje a otočil se na mě. ,, Jde vám to vážně skvěle. Teď, dokud nebudeme muset dolů, máme volno. Už tu není nic, co bych vám mohl ukázat, tak si běžte odpočinout. Já půjdu taky. Musím říct, že jste mi dala vážně zabrat. " Říkal to sice s úsměvem, ale když jsem si ho prohlédla pozorněji, viděla jsem, jak mu zrůžověly tváře. A taky vypadal mnohem strhaněji, než před dvěma hodinami v mém bytě. Došlo mi, čím to asi bude. ,, Já se ještě jednou omlouvám. "

   Opravdu mě mrzelo, jaká jsem ze začátku byla. Jindy taková nebývám, jen když jsem rozrušená. To potom plácám a nepřemýšlím. Zrovna jako předtím. Vypadalo to ale, že má Michael docela pochopení, protože jen zavrtěl hlavou a pohladil mě po ruce. ,, To je v pořádku. " Naposledy se usmál a pak se odebral směrem ke svému pokoji. Já se otočila k tomu svému. Vlastně .. asi ještě nejsem připravená, nazývat to mým pokojem. Chvíli jsem tam jen postávala a dívala se na dveře, ale pak mě napadlo, že když už tohle musím absolvovat, tak si to zkusím alespoň maličko zpříjemnit. Jsem teď skoro jako nějaká čarodějka ne? Tak hurá do toho. Čáry máry, zavřít oči a .. Ano! Opět se mi to povedlo. Už potřetí během malé chvíle a to se dá považovat za docela velký úspěch. Předtím jsem pokoj jen zběžně proběhla, ale teď mám spoustu času na to, abych se tu pořádně porozhlédla. Byl světloučký, plný pastelových barev. Na jedné stěně bylo veliké okno. Postel stála v rohu. Je dost prostorná a hned vedle ní je malý stoleček. V koupelně to také nevypadá zle. Chvíli jsem přemýšlela o tom, zda si nedát sprchu. No .. proč ne? Bylo to docela osvobozující. Přeci jen tohle byl asi ten nejnáročnější den, jaký jsem kdy zažila.

   Když jsem vylezla ze sprchy a převlékla se, přemýšlela jsem, co mám dělat. Všechno už jsem tu viděla .. Pohledem jsem sklouzla k posteli, na které byla položená měkoučká bílá deka. Lehla jsem si a přikryla se. Po celou dobu, kdy jsem byla společně s Michaelem, jsem vůbec neměla čas přemýšlet. Teď tu ale nikdo není. A já mám hodně času a nic, čím bych ho mohla vyplnit.

   Myslela jsem na to, co se mnou bude dál. Jak to tak vypadá, tohle se mi doopravdy stalo. A už není cesty zpět. Jenže je tohle fér? Asi ne. Život není nikdy k nikomu fér, jinak by to nebyl ani život. Ale co má rodina? Moje maminka, která mi každý den volala, aby se ujistila, že se mám dobře. Můj táta, který mě vždycky ve všem podporoval. A bráška? Je mu teprve dvanáct let, jak tohle snese? Pochopí vůbec, co se stalo? Vysvětlí mu to někdo pořádně? Zatracený Thomas! Kdo mu na tohle dal právo!

   Schoulená jsem ležela pod dekou a po tvářích se mi začaly koulet slzy. Pálily jako rozžhavené železo. A bylo jich tolik, že mě přemohly. Nemohla jsem se jim nijak ubránit. A prozatím jsem ani nechtěla. Vzmáhal se mě vztek na všechna ta hloupá pravidla, o kterých mi Michael povídal. Co je to za nesmysl, že nesmím navštívit svou rodinu? Kdo kdy slyšel takovou hloupost, že vám návštěva rodiny může ublížit? My máme krásnou rodinu. Hodnou a milující, tak co by mi proboha mohlo jejich navštívení udělat?

   Asi moje pocity teď moc dobře nechápete. Což je logické. Ale zkusím vám to trochu přiblížit. Večer jsem šla spát šťastná po skvěle prožitém dni v práci a se svými přáteli. Usínala jsem natěšená na další den, kdy mám se svou dlouholetou a nejlepší kamarádkou vyrazit na nákupy. Jediné, na co myslíte je, co si koupíte, kam si zajdete na oběd a jak si to skvěle užijete. Máte plány na budoucnost. Možná si dodělat ještě nějakou školu, získat lepší místo v práci, najít si bezvadného manžela a mít s ním kupu dětí. A najednou BUM! Jediný okamžik, jediná vteřina, tohle všechno změní. Už není žádný další den strávený nákupy. Žádná budoucnost v podobě školy, práce nebo vysněného manžela. Není nic. Jen prázdnota. Všechny vaše se rozsypou jako hrad z písku. Vaše srdce to roztříští na miliony kusů. Jste uvězněni ve světě, o který jste nestáli. A není tu nikdo, kdo by vyslyšel mé zoufalé volání o pomoc. Kdo by mě utěšil a řekl, že je to dobré, že se to spraví. A i když víte, že jsou to prázdná slova, alespoň trochu to vaší bolest utiší. Já jsem tu ale dočista sama. Nikdo se o mě nezajímá, nikoho tu neznám, není tu nikdo, kdo by ..

   Na dveře se ozvalo jemné zaklepání a všechny moje chmurné myšlenky se na okamžik rozplynuly. Přeci jen tu někdo je. Ale vážně stojím o to, aby mě zrovna on, viděl v tomhle stavu? Ne, nechci. Věděla jsem, že je to on. Musí být, kdo jiný by za mnou šel. Neozvala jsem se. Jen jsem se více zavrtala do příjemného tepla postele. Klepání ještě chvíli trvalo, ale nakonec ustalo. Ovšem ne z toho důvodu, v který jsem doufala. I když .. možná jsem si jen myslela, že v něj doufám.

   Dveře se zlehoučka a potichu otevřely. Neotáčela jsem se. Snažila jsem se alespoň trošku zadržet potoky slz, které se valily z mých očí. Marně. Dokonce jsem nechtěně i nahlas zavzlykala. Cítila jsem, jak se okraj postele prohnul. Sedí tady. Co jen budu dělat? On je tak na pohled dokonalý a já vážně nestojím o to, aby mě viděl s ubrečenýma očima a myslel si, že jsem slabá. Jenže on udělal něco, co mě přinutilo přestat se přetvařovat a hrát si na ledovou královnu.

   Pohladil mě po vlasech. Jen lehoučce. A povzdychl si. V tu chvíli jsem odhodila falešnou masku lhostejnosti a objala ho kolem krku. Rozvzlykala jsem se tak, jako snad ještě nikdy. Michael byl mou reakcí zprvu nejspíš překvapený. Kdo by se mu divil. Zatím mě poznal jen jako holku, kterou nic tak nerozhodí a která má akorát na všechny vztek. Teď mu tu ale brečím v náručí jako malá holčička. Z očí mi padají slzy jako hráchy a já nevím, jak je zastavit.

   Michael se konečně odhodlal a objetí mi oplatil. Pevně si mě k sobě přivinul a lehce houpal. A já byla za tu jeho vřelost neskonale vděčná. Bylo hezké vědět, že nejsem v tomhle cizím světě plném zvláštních věcí úplně sama.

   Nechtěla jsem před ním vypadat jako úplná hysterka, tak jsem se po náročném přemáhání uklidnila. Otřela jsem si oči a podívala se do těch jeho. Páni .. má je vážně obrovské, všimli jste si toho někdy?

   Pousmál se, setřel mi slzy z tváře a zkoumavě se na mě zadíval. ,, Máme práci, cítíte se na to? " Na tuhle otázku mu moje odpověď musela být úplně jasná.