Něco malého o mě :-)
Takžéé.. Jmenuju se Zuzka a vy si můžete na téhle stránce přečíst můj vymyšlený příběh..Snad se vám bude líbit..Možná sem časem přihodím i jiné věci..
Život po smrti 2 - 11.kapitola
1. červen 2010 | 21.04 |
Život po smrti – Isabel
11.kapitola
Ačkoliv jsem šla v noci spát dost pozdě a utahaná jako kotě, ráno jsem se vzbudila ještě před svítáním plná energie. Kde se to ve mně bere? Vždycky jsem byla spíš dost.. no dobře, řeknu to naplno .. byla jsem strašně líná, z postele jsem vylezla až po třetím zazvonění budíku a pokud jsem měla volný den a žádné plány, nedělalo mi problém zůstat celý den v pyžamu. Teď je sotva sedm hodin a já jsem čilá jako rybička a hledám něco, čím bych se mohla zabavit. Jenže při pohledu na můj takřka prázdný pokoj, jsem zjistila, že sama se tu nezabavím ani náhodou. A přesně v tu chvíli sklouzl můj pohled ke dveřím. Za těmi dveřmi se dozajista ukrývá plno zábavy .. a když půjdu ještě za jedny dveře ..
Vyskočila jsem z postele a rychle se oblékla. Naivně jsem si myslela, že tady budou ještě všichni spát, ale sotva jsem vstoupila do bílého oparu mlhy, v němž se celé nebe nacházelo, zjistila jsem, že jsem neměla tak docela pravdu. A vlastně čemu se divím? Lidé umírají i v noci, takže si nemůžeme dát všichni pauzu. Co by se asi stalo, kdyby pro někoho anděl nepřišel?
Za přemítání nad takovými otázkami jsem došla až ke dveřím, za nimiž bydlí jediná mě známá osoba. Lehce jsem zaklepala, ale nikdo se neozval. Hmm .. co teď? Mám to vzdát, nebo být maličko troufalá a prstě vstoupit bez pozvání dovnitř? Chvíli jsem přešlapovala na místě, ale pak jsem si usmyslela, že to prostě risknu. Vzala jsem za kliku a s tichým ,, Halo? Jste tady? " jsem vstoupila dovnitř. A byl tady. Ještě zachumlaný pod peřinou a spící. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale nemohla jsem si pomoci, když jsem se dívala na jeho klidnou tvář a oči, na kterých se pochvívaly tmavé řasy, tak nějak mě to k němu táhlo. Byla jsem nervózní, ale nedokázala jsem ovládat rozumně své tělo, když se začalo naklánět k jeho obličeji. Málem jsem ho políbila! Když v tom ..
,, Ježišmarjá! Co tu děláte? " vykulil na mě oči a já od něj uskočila, div jsem se nepřerazila o vlastní nohy.
Panebože ještě že se probral! Uvědomuje si někdo kromě mě, co jsem před chvíli skoro provedla za blbost? Vůbec ho neznám! Tázavě na mě koukal a já rychle hledala výmluvu pro to, proč jsem se svým nosem dotýkala toho jeho. ,, Promiňte .. já .. jen jsem vás chtěla probudit. Jo .. Přesně to jsem chtěla udělat. " Ach jo, viděl někdy někdo větší pako? Určitě mi to žere .. bože, taková trapná výmluva. A Michael mi to vůbec neusnadnil, když se začal smát. Určitě mě prokoukl. Nebo že by ne? Vypadá zamyšleně. Jako by chvíli vůbec nevnímal, že tam jsem. Připomněla jsem se mu, když si začal podezřele žmoulat oči. Jako by se mu chtělo .. brečet? ,, Děje se něco? " Zeptala jsem se tiše a Michael okamžitě nasadil bezstarostný výraz s úsměvem typu, jsem úplně v pohodě. ,, Nic se neděje. Jak jste se vyspala? "
Dobře, takže změna tématu. Maličko jsem pozvedla obočí, ale rozhodla jsem se to nekomentovat. No co .. i já mám co schovávat a jsem ráda, že to nerozebíral dál, tak mu prostě nějaké to tajemství taky nechám. ,, Vyspala jsem dobře, vzbudila jsem se hrozně brzo a tak jsem se vydala na průzkum. Víte, že je tu hodně živo i takhle po ránu a že .. " Zadívala jsem se na něj a zjistila, že dělá cokoliv jiného, jen ne to co by měl. A to bylo momentálně poslouchat mě. Zamávala jsem mu rukama před obličejem, aby mě zase zaregistroval. ,, Haló, nad čím zase dumáte? Já vám tu něco říkám a vy mě nevnímáte a koukáte neznámo kam. "
Michael zamrkal a chytil mě za ruku. ,, Už vás poslouchám, tak mi tu nešermujte rukama před obličejem. Nerad bych jednu schytal. " ušklíbl se na mě a já měla chuť ho opravdu plácnout. Protiva jeden. Vyplázla jsem na něj jazyk a založila si ruce. Michael nafoukl tváře, ale místo toho, aby se začal vztekat, rozesmál se. ,, No teda! Vy jste ale drzá. " Usmála jsem se na něj a hupla vedle něj na postel. Chvíli jsem si ho prohlížela, jak se tam klidně rozvaluje a pak už mi to nedalo a zeptala jsem se. ,, Vy dnes nebudete vstávat? " Trošku se protáhnul a pak mi s úsměvem odpověděl. ,, No vždyť zatím se po nás nic nechce. Tak proč bych měl vstávat? " culil se na mě jako sluníčko a ještě víc se zavrtal pod peřinu. No to zírám. ,, Vy jste ale lenoch. A já jsem si vždycky myslela, že jste hyperaktivní a dá vám zabrat zůstat chvíli v klidu. " Pokrčil rameny a začal mi důležitě vysvětlovat něco, co já sama moc dobře vím. ,, No, tak to jste si myslela dobře. Já totiž nejsem žádnej lenoch, já prostě jen rád spím. Spánek je zdravý, to jste nikdy neslyšela? "
Jako by mi mluvil z duše. Touhle větou jsem se vždycky oháněla, když mě Beáta přišla tahat z postele. Ale chlubit se mu tím nebudu. Naopak, když už jsem vzhůru já, tak bude panáček vstávat taky. Takže když se ke mně otočil zády a zavřel oči, dal jsem mu jasně najevo, že takhle tedy ne.
Párkrát jsem do něj strčila, aby se na mě zase otočil, ale on to ignoroval. A to mě dopalovalo. ,, Nedělejte, že spíte. Nebo ..! " Místo toho, aby se zalekl, začal se mi vysmívat. ,, Nebo co? " No teda! Já mu ukážu, co bude, když nebude dělat, co po něm chci. Nečekaně jsem se na něj vrhla a začala ho pořádně lechtat. To byste nevěřili, co dělal. Musela jsem se smát taky. Házel sebou na posteli, kroutil se a výskal. Úplně se zalykal smíchy, když mě prosil o milost. ,, To .. tohle .. není .. není .. to ..fér ... Prosím .. už dost .. Isabel .. prosím! " Normálně mu tekly slzy! Dala jsem mu chvíli pokoj, aby si mohl vydechnout. A on ode mě na posteli couval, jako bych byla nebezpečná. ,, Jako žížala byste se taky uživil. " posmívala jsem se mu. ,, Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se takhle kroutil. " Nemohla jsem se mu přestat smát. Zvlášť, když ještě uraženě našpulil rty. ,, Haha, to je teda vážně legrace. Takhle mě mučit. "
Díval se na mě tak ukřivděně, že ten, kdo by ho při těch jeho pohledech aspoň maličko nezalitoval, musí být úplně bez srdce. Já ho politovala, na chviličku. ,, Ale no tak, přece se na mě nebudete zlobit. " Dělala jsem naoko smutnou a když mi odpustil, se smíchem jsem dodala ,, Vy jedna žížalko. "
Michael pak udělal něco, z čeho jsem dostala další záchvat smíchu. Nafoukl tváře, uraženě si složil ruce na hrudi a s našpulenou pusou se ode mě odvrátil. ,, Ó, tak vy umíte být i bublinka. Ale mohlo by se vám stát, že prasknete. " vykřikla jsem se smíchem a ukazováčkem jsem ho šťouchla do břicha. Michael se i proti své vůli rozesmál a vydechl. Byla to zábava, vážně jsem si užívala. Zahihňala jsem se tomu a on se na mě tak zvláštně podíval.
Díval se mi upřeně do očí a to mě přinutilo k tomu, abych se i já zahleděla do těch jeho. Legrace byla tatam, oba jsme zvážněli. Nechala jsem se tím pohledem úplně unést, protože jsem zasněně zašeptala ,, Fascinují mě. Vaše oči. Tak tmavé a upřímné. " Michael se ještě hlouběji ponořil do těch mých a mě bylo jasné, k čemu to směřuje. Zalichotil mi. ,, Taky máte krásné oči. " V jeho hlase byla upřímnost. Ten pohled mě spaloval. Byl to jeden z těch pohledů, po kterých přijde jen jedno jediné. Nechtěla jsem to udělat. Nebo možná chtěla. Ne, jsem si jistá, že nechtěla, ale on se pořád tak krásně díval ..
Komentáře
| RE: Život po smrti 2 - 11.kapitola | laneey | 01. 06. 2010 - 21:26 |
| RE: Život po smrti 2 - 11.kapitola | zuzy | 01. 06. 2010 - 22:21 |
| RE: Život po smrti 2 - 11.kapitola | terysekk | 02. 06. 2010 - 19:12 |
| RE: Život po smrti 2 - 11.kapitola | lenka♫♪ | 02. 06. 2010 - 22:22 |
| RE: Život po smrti 2 - 11.kapitola | hanisshka | 10. 03. 2011 - 13:35 |