Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 8.kapitola

   Představa, že teď půjdeme pro někoho dolů, mě děsila i fascinovala zároveň. Přikývla jsem a Michael vyskočil z postele. Podal mi ruku a vytáhl mě na nohy. Když jsme stáli naproti sobě, zadíval se mi do očí a s úsměvem oznámil. ,, Teď si můžete vyzkoušet delší vzdálenost, jste připravená? " Ačkoliv jsem vůbec připravená nebyla, protože jsem nevěděla, jak se připravit na to, co mě dole čeká, jsem kývla. ,, Jsem. Myslím, že to zvládnu. " Jistá jsem si tím nebyla, ale když to nezkusím, pravdu se nedozvím. Michael na mě mrknul a sdělil mi adresu domu, kam máme jít. Zavřela jsem oči a usilovně na ten dům myslela. ,, Greta Hilfingerová, Downing .. "

   Otevřela jsem oči a viděla, jak se na mě Michael culí od ucha k uchu. Takže jsem to zvládla. Tedy .. první část našeho úkolu, to horší mě teprve čeká.

   Prohlíželi jsme si honosný dům před námi s rozlehlou zahradou. Zadívala jsem se na Michaelovu tvář a z jeho pohledu přímo sálalo, jak je vším co vidí okouzlený. A nebylo se čemu divit. Po příchodu do domu nás oslňovalo nádherné vybavení, prostorné pokoje a překrásné malby na stěnách. Tou podívanou nám oči přímo přecházely. Šli jsme dlouhou chodbou, až jsme vešli do menšího pokoje s ozdobně vyřezávanou postelí. Zarazila jsem se už ve dveřích. Postel nebyla prázdná. Ležela v ní stará žena a .. nedýchala.

   Pochopte, věděla jsem sice, proč sem jdeme, ale vidět to takhle na vlastní oči ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Řekla bych až hrůzu. A to nejdivnější přišlo hned chvíli potom. Vedle postele se zničehonic objevila ta samá žena, i když tělo přetrvávalo stále v posteli. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Vzpomněla jsem si na svou reakci, takže když se Greta podívala na své tělo, zatrnulo mi strachy z toho, co bude následovat. Instinktivně jsem čapla Michaelovu ruku. Měl jí studenou a taky se třásl nervozitou. Nejspíš čekal to samé co já. Jenže jsme byli oba na omylu.

   Paní Greta se na nás usmála a mile promluvila. ,, Já vás znám, vy jste Michael, že? " Koukala jsem střídavě na ní i na Michaela, který se jen nechápavě díval a mlčel. Já byla vyjukaná a nevěděla jak se zachovat. Něco takového vidím poprvé a ten, který mě má učit úplně ztuhne. Když už to ticho začínalo být neúnosné, maličko jsem do něj šťouchla. No dobře, možná maličko víc. ,, Au. " zaskučel, ale hned mu došlo, proč jsem to udělala, a začal mluvit. ,, Pro-promiňte. Ano jsem Michael. Omlouvám se, že jsem neodpověděl hned, jen mě .. " Ani to nestihl doříct, když mu paní Greta s úsměvem skočila do řeči. ,, Překvapilo vás, že jsem tak v klidu, že? " Oba jsme přikývli, paní Greta přistoupila blíž a pohladila Michaela po tváři. Potom vysvětlila, proč s ní ta zpráva nic neudělala a taky odkud že zná Michaela, že se k němu chová skoro jako ke svému vnukovi. ,, Nedivte se, bylo jasné, že můj život už brzy skončí. Vždyť je mi už devadesát tři let, čekala jsem to každým dnem. "

   Chápala jsem, co se snaží říct, ale stejně. Obdivuju její klid a vyrovnanost. A taky to, jak je milá. ,, A jsem moc ráda, že jste pro mě přišel právě vy. Prozradím vám tajemství. " Mrkla na Michaela a rozesmála se. ,, Bývala jsem dobrá kamarádka vaší babičky. Pamatuji si vás už od doby, kdy jste byl takhle maličký. " Předvedla nám velikost hodně malého miminka a Michael vypadal ještě překvapeněji. Začínala jsem z něj mít pocit, že je dost uzavřený do sebe a moc toho nenamluví. Zase mlčel.

   Paní Greta ještě chvíli čekala a pak, opět s úsměvem promluvila znovu. ,, A kohopak to máte s sebou? " Podívala se na mě a já byla docela zvědavá, jestli alespoň tahle otázka donutí Michaela k odpovědi. Nedonutila. Spíš mám pocit, že vůbec nevnímal, o čem se mluví. Zase jsem do něj dloubla, až zasyčel, a pozvedla jsem obočí. Chvíli na mě nechápavě koukal, ale potom se otočil na Gretu a vychrlil. ,, To je Isabel, moje svěřenkyně, vodím jí sebou, aby se naučila vše, co je potřeba a pak už bude pokračovat sama. "

   On je vážně zvláštní. Buď ho musíte do mluvení nutit, nebo se ze sebe naopak sype informace takovou rychlostí, že je mu sotva rozumět. Paní Greta mu naštěstí rozuměla, protože přikývla, maličko tleskla a úsměvem od ucha k uchu se zeptala ,, Tak co teď? "

   Podívala jsem se na Michaela, jestli náhodou nebude zase potřebovat popostrčit, ale tentokrát už se pustil do mluvení sám. Vysvětloval něco o nějaké straně, nebo tak. Vím, že bych ho měla taky pozorně poslouchat, abych se tohle naučila, ale tak nějak jsem měla hlavu plnou myšlenek na něco jiného. Totiž .. tím, že jsem to přijala, naučila se přenášet a dokonce už šla pro někoho dolů, jsem to udělala definitivní. Můj předchozí život nadobro skončil. A musím se s tím poprat sama, vyrovnat se s tím, protože se mě nikdo neptal, jestli tohle chci, osud prostě ..

   ,, Můžeme Isabel? " vyrušil mě Michaelův hlas a já pohlédla na Gretinu nataženou paži směrem ke mně. Věděla jsem, že je čas vzít jí nahoru. Beze slova jsem přikývla, uchopila Gretu za ruku a přenesli jsme se. Michael nás vedl někam dál od pokojů, kde čekali dva andělé. Neptejte se, jak jsem poznala, že jsou to andělé. Vypadali úplně stejně jako my, ale měla jsem pocit, že na nikoho jiného tady v nebi asi nenarazím.

   Převzali si Gretu, která se na nás před svým odchodem naposledy otočila. ,, Vaše babička na vás byla vždycky moc pyšná a určitě by mohla být i dál. " Ta slova byla adresovaná Michaelovi, který vedle mě stál jako solný sloup s otevřenou pusou. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem se musela začít smát.

   ,, Čemu se smějete? " zeptal se mě podrážděně. ,, Ale no tak, nezlobte se na mě. Jen mi přišlo zábavné, jak jste na ní celou tu dobu zíral. Hádám asi správně, když řeknu, že tak milou reakci jste za ten půlrok ještě nezažil, že? " Ani by mi nemusel odpovídat, z jeho výrazu bylo vše jasné. Zlobu v jeho očích nahradil smutek. ,, To tedy máte pravdu. Takhle hezky se ke mně za tu dobu co jsem tady ještě nikdo, tedy kromě Brada, nechoval. "

   Zastyděla jsem se, když mi došlo, že mezi ty, kteří k němu nebyli zrovna milý, se počítám i já. Vzala jsem ho kolem ramen a omluvila se. ,, Ani já jsem na vás nebyla hodná a věřte mi, že mě to teď moc mrzí. " Vypadal, že už se tím nechce dál zabývat, tak jsem trošku odbočila. ,, No, ale tady jsme neměli moc práce. Bylo to jednoduché. " Michael pokýval hlavou a řekl něco, s čím jsem vlastně počítala. ,, Ano to bylo, ale neradujte se, vždycky to tak není. " ,, Jo, to je jasný. " přisvědčila jsem a pak mě něco napadlo. Něco, bez čeho bych tu nemohla začít.

   ,, Máme teď zase volno? Šla bych si odpočinout." Michael se usmál a byl hrozně ochotný, což jsem zrovna vůbec nepotřebovala. Nejspíš ho mrzelo, že jsem předtím brečela. ,, Máme, ale jestli nechcete být sama.. " Zavrtěla jsem hlavou a odmítla ho. Musela jsem. ,, To je v pořádku. Půjdu se prospat, tak zatím. " zamávala jsem mu a rychle pospíchala k sobě. Škvírou ve dveřích jsem ho sledovala. Počkala jsem, až vejde k sobě a pak ..