Mé kouzelné dítě
14.kapitola
Gary, Indiana
V následujícím roce rostl Michael jako z vody. Ale čím byl starší, tím byl živější. Naučil se už dost obstojně chodit, takže jsem ho musela mít pořád na očích. Byl hrozně zvědavý a vlezl všude, kam to šlo. A kam to nešlo, tam to aspoň zkusil. Otvíral skříňky a vyndával všechen jejich obsah. Jednou jsem ho našla v kuchyni sedět na zemi, obklopeného hrnci, ze kterých si udělal bubínky. Trvalo mi pak půl hodiny, než jsem to naskládala zpět a Michael mezitím stihl udělat nepořádek zase jinde. Ale pokaždé s velikým nadšením a úsměvem.
Když hrál Joseph na kytaru, nebo bylo slyšet cokoliv, co by nějak připomínalo hudbu, vrtěl Michael zadečkem po celém domě a snažil se tancovat. Je to roztomilé. Akorát se mu ještě občas zamotají nožičky, takže pak žuchne na svou plínkovou přistávací plochu, kulí na nás oči a čeká a kdo ho laskavě přijde zvednout, aby mohl ve svém trsacím zážitku pokračovat.
To jsou vcelku veselé okamžiky, občas ta jeho neposednost ale končí průšvihem. Zrovna nedávno mi pěkně zatrnulo. Náš už tříletý Marlon mi chtěl pomáhat vařit, takže si přinesl svou židličku a stoupal si na ní. Michael nemohl samozřejmě chybět, takže když Marlon ze židličky slezl, hned na ní vyšplhal on. Ale jak už jsem říkala, přeci jen je to pořád batole a nožičky ho zase tolik neposlouchají. Převážil se a po hlavě letěl dolů. To bylo ale křiku. Marlon se k němu hned přidal a tím přivolal ostatní děti. Zvedla jsem Michaela ze země a hned kontrolovala rozsah škod. Vlastě se mu nic nestalo, jen si maličko odřel čelo, ale protože jsem ho nemohla nijak utišit a vyváděl na celé Gary, vzala jsem ho k doktorovi.
Ten sám říkal, že to zřejmě nic nebude, ale raději nás odeslal do nemocnice, aby si tam nechali Mika na pozorování, protože se uhodil do hlavy. Hlídání ostatních dětí zůstalo zase na Rebbie.
Hned ráno nás doktor s úsměvem propustil domů, že je Michael úplně v pořádku. Za odměnu, že byl statečný, dostal omalovánky, které stihl cestou domů rozcupovat na kousky.
No .. ale abych pravdu řekla, v naší rodině nejsou takovéhle úrazy vůbec neobvyklé. Naše děti jsou prostě živé a k tomu občasné zlobení a nějaká ta sedřená kolena patří. I když Michael v řádění zatím vede. A to mu budou teprve dva roky.
Marseille, Francie
Čas malého miminka je pryč. Teď nám tu běhá po domě skoro dvouroční holčička s blonďatými copánky ozdobenými růžovou mašličkou. A hned za ní skoro jako stín její nejlepší kamarádka Vanessa. Holky se staly úplně nerozlučnou dvojkou. Běhají, skáčou, křičí, padají, ale jsou šťastné. Jediný, dá se říct problém je, že z nich nesmíte spustit ani na malý okamžik oči. Pokud se tak stane, těžko už se vrátíte do stíhání jejich tempa. Nicolette se čmárání po zdech čímkoliv tolik zalíbilo, že kdykoliv je mám z dohledu, už nám zdobí stěny pokojů svými výtvarnými díly. Jackova matka jí v tom ještě podporuje a koupila jí dětské barvy. K malování vám stačí prsty a to je teprve ta pravá zábava.
Nedávno se s Vanessou taky dostaly do skříňky, kde máme gramofonové desky a hrály si s nimi. No .. naše sbírka se poněkud ztenčila.
Abych ale nemluvila jen o jejích nezbednostech, musím jí taky pochválit. Naučila se sama sedět na malé židličce. Snaží se teď být co nejvíc samostatná. Vlastně s čímkoliv jí chci pomáhat, mi nedovolí. Třeba u jídla mě pořád odstrkuje, zlobí se a křičí ,, Ne! Já! "
Taky už moc dobře chodí, takže jí bereme na procházky. Nikam daleko ale ještě nedojdeme, protože Nicolette je přece jen ještě malá a dlouhé tratě nezvládne. Obzvlášť, když se zastavuje po každém metru, aby si prohlédla třeba kamínek na zemi nebo tak podobně. Takže sice jsme venku třeba dvě hodiny, ale dojdeme sotva na konec ulice. Pak začne být Nicolette unavená a mrzutá.
Jednou když jsme byli venku celá rodina, se Nicolette začala stavět asi po hodince Jackovi do cesty a neustále k němu natahovala ručičky. Chtěla domů donést. Vydržela to dělat hrozně dlouho a nakonec začala plakat. Jack se nad ní slitoval a vzal jí na ruku. Asi byla opravdu hodně unavená, protože než jsme došli ten kousek domů, usnula mu v náručí. Je to srdíčko. Ze spánku se krásně usmívala. Vím, že jednou z ní bude nádherná slečna. Ale na to má ještě čas, teď je to naše malá princezna.
