Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 5.kapitola

   Bylo to tak .. ani nevím. Najednou jsem měla pocit, že jsem strašně lehká a svět kolem mě, jakoby se rozplynul. Nedokážu říct, zda to bylo příjemné nebo ne. Trvalo to sotva pár vteřin. Jak to jen pojmenovat? A vůbec .. jak tohle Michael dokázal? Bylo to snad nějaké kouzlo? Ještě před okamžikem jsem stála v obývacím pokoji svého bytu a najednou jsem .. moment .. kde to vlastně jsem? Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, že stojím vprostřed maličkého pokoje s jednou postelí, stolem se židlemi a téměř prťavou kuchyňskou linkou. V rohu pokoje byla skříň a hned vedle dveře. A na protější straně ještě jedna. Kam asi vedou? Ale co to plácám .. co je mi teď do nějakého pokoje. Mnohem důležitější je vědět, co se mnou teď bude. Posadila jsem se na postel a sledovala Michaela, jak nervózně přechází sem a tam. Nakonec se zastavil a s pokrčením ramen prohlásil ,, Je mi to moc líto. "

   No to je bezvadný. Mně se zhroutil svět, můj bývalý přítel mě zastřelil a jemu je to líto? A jak mě to asi pomůže?! ,, Je vám to líto? " prskla jsem na něj. ,, Co je mi to platné? Jsem mrtvá, chápete vůbec, jaké to je? " A jej, jen co jsem to dořekla, hned mi došlo, že jsem přestřelila. Už jednou jsem mu tímhle vehnala slzy do očí, i když se je snažil potlačit, vím o tom. Teď se mu jich tam nahrnulo tolik, že neměl nejmenší šanci. Chtěla jsem něco říct, ale nestihla jsem to. Zaťal ruce v pěst a přiškrceným hlasem mi začal vysvětlovat něco, co vlastně tak nějak vím, jen mi dělá potíže to respektovat. ,, Představte si, že chápu, protože jak už jste si jistě stačila všimnout, prožil jsem si to samé. A není to zas tak dlouho, takže bych docela ocenil, kdyby už jste mi to přestala předhazovat. Není pro mě zrovna lehké to poslouchat. Mám problém to o sobě sám říct, takže slyšet to třikrát během hodiny od někoho, koho jsem právě poznal, mi nedělá moc dobře. Buďte tedy tak laskavá a snažte se to pro příště z naší konverzace vypustit. Děkuji! " Celý se třásl vzteky a otíral si slzy. Ach jo, každý mě vždycky upozorňoval na to, že mluvím rychleji, než myslím a jak vidím, je to pravda. Zaslouží si mou omluvu, vím to. Koneckonců nebyl to on, kvůli komu už nejsem mezi živými. ,, Moc se vám omlouvám. Máte pravdu. Mluvím rychleji, než přemýšlím. Nechtěla jsem vám ublížit, je mi to moc líto. "

   Upřímně jsem dokončila svou omluvu a čekala, zda ji přijme. Jenže to co následovalo, bylo úplně jiné, než jak se obvykle omluvy přijímají. Michael se začal smát. A mě bylo najednou tak .. víte, takový smích jsem snad ještě nikdy neslyšela. Bylo to jako .. jako by cinkaly zvonečky. Milé, upřímné a skoro .. dětsky nevinné.

   Problém byl v tom, že jsem vůbec nechápala, co ho tak pobavilo. Mám snad něco ve vlasech? Při tom smíchu se totiž díval na mě, takže to se mnou nějakou souvislost mít musí, ale vždyť jsem se jen omluvila, copak to je k smíchu? Řekla jsem jen, že se omlouvám a že .. aha. Je mi to moc líto. Jen co mi to došlo, rozesmála jsem se taky. ,, Já jsem vážně hrozná, promiňte. " Vážně jsem se styděla. Usmála jsem se na něj a doufala, že i když se teď smál, není už naštvaný. Nebyl. Usmál se na mě taky. Krásně.

   Potom se posadil ke mně a s hlubokým nádechem spustil. ,, No , tak když už jsme si to vyjasnili, je opravdu nejvyšší čas, abych vám prozradil, kdo teď vlastně jsem a co vás čeká dál. " Zaujatě jsem ho poslouchala a snažila jsem se chápat vše, o čem mluvil. Zírala jsem jako blázen, když mi vyprávěl, jak se z něj stal anděl a že teď vodí lidi do nebe, když zemřou. Co mě ale překvapilo ještě víc, bylo to, že i já jsem teď prý anděl a budu dělat to samé co on. Až mě to naučí. Při jeho monologu jsem si prohlížela jeho klidnou tvář a mimoděk mě napadalo, že opravdu jako anděl vypadá, i když mu ze zad netrčí křídla a nad hlavou nezáří svatozář.

   Nikdy jsem se o něj nezajímala. Věděla jsem, že existuje, protože to ví na světě snad každý, ale jinak jsem o něm nevěděla zhola nic, kromě toho, že se o něm píšou dost fantastické články v novinách, ale protože mi byl, když to tak řeknu, úplně ukradený, nečetla jsem ani to. Prostě cizí člověk. Ale teď když tu sedím naproti němu a poslouchám jeho hlas, začínám chápat, co k němu všechny tak přitahuje. Něco v sobě má, něco zvláštního z něj vyzařuje, nevím zatím co to je, ale jednou na to určitě přijdu.

   Když mi dopovídal, co jsem potřebovala slyšet, raději jsem se ujistila, že to všechno správně chápu. ,, Takže my dva teď budeme chodit pro .. pro .. " už jsem chápala, proč se mu o tom špatně mluvilo. Kdo si jen tak povídá o mrtvých, že? ,, .. No vy víte, a budeme je učit? " usmál se na mě na znamení souhlasu a jen maličko mou odpověď poupravil. ,, Nebudeme ale učit každého. Takových, jako jsem teď já a vy moc není. Já spíš budu učit vás a budeme lidem pomáhat, aby se s tím vyrovnali, nebo se o to alespoň pokusili. A pomůžeme jim opustit zem. "

   Teď už jsem tomu rozuměla úplně, ale stejně tu bylo pár věcí, které mi vrtaly hlavou. ,, Kdo rozhoduje o tom, kdo se stane andělem. A kdo vám řekne, za kým máte jít? " tohle bylo takové všeobecné a Michael mi hned řekl, že to neví. Ale další otázkou jsem ho zaskočila. Viděla jsem, jak vykulil oči a zarazil se, když jsem se ho zeptala. ,, Smím navštěvovat své blízké? " Doufala jsem v kladnou odpověď, protože .. proč bychom vlastně nesměli, že? Když už nám bylo dopřáno trávit ještě nějaký čas na zemi, proč se vzdát toho na čem nám nejvíc záleží. Ale Michael zavrtěl hlavou a začal mi vysvětlovat, že se tenkrát taky ptal na to samé a že nějaký Brad mu odpověděl tohle. ,, Oni to nedovolují a prý je to tak lepší. Brad mi říkal, že si to taky dřív nemyslel, ale že potom poznal, že je to pravda. Prý je to pro naše dobro, protože kontakt s rodinou by nám způsoboval utrpení. Abych vám pravdu řekl, taky to nechápu. Co by mi mohlo udělat, že znovu uvidím svou rodinu? Je to přeci moje rodina. Lidé, kteří mě milují. Ale pravidla zní jasně. Nesmí se to. Oni to nedovolují. "

   A byli jsme zas u toho. Kdo jsou sakra oni, že smí rozhodovat o tom, koho smím a nesmím vídat? Měla jsem vztek, ale už se mi nechtělo znovu si ho vybíjet na Michaelovi. Tentokrát ne, protože i když říkal, nesmí se to, viděla jsem na něm, že v hlouby srdce s tím taky nesouhlasí. Proto jsem se zeptala ještě jednou. ,, Ale kdo jsou oni? Jak můžou vědět, co je pro nás lepší? " jen zavrtěl hlavou a nedokázal mi odpovědět. V tu chvíli jsem přišla na další věc, kterou máme společnou, tedy kromě toho, že jsem oba .. však víte. Michael ani já neznáme správné odpovědi, ale ani jednomu z nás se nelíbí, jak to tady chodí.

   Víc jsem se z něj nesnažila dostat. Raději jsem počkala, až mi řekne, co bude teď.