Něco malého o mě :-)
Takžéé.. Jmenuju se Zuzka a vy si můžete na téhle stránce přečíst můj vymyšlený příběh..Snad se vám bude líbit..Možná sem časem přihodím i jiné věci..
9.kapitola
14. březen 2010 | 21.47 |
Mé kouzelné dítě
9.kapitola
Marseille, Francie
Na začátku Nicolettina osmého měsíce jsme zkusili přejít na pevnou stravu. Sice jsme jí museli ještě dost pomáhat, ale snažila se. Vztekala se, když si nemohla sama držet láhev. Její nejoblíbenější hra je paci paci pacičky. Dělá to pořád. V postýlce, u jídla, při koupání. Je to legrace.
Taky má hrozně ráda, když může někomu stát na klíně. To potom poskakuje, výská a tleská. Ale musí to být někdo, koho zná. Začíná si totiž uvědomovat, kdo je blízký a kdo je cizí. Před cizími lidmi pláče a je úzkostlivá, kdežto když přijde třeba Katlin, začne se smát. Ovšem nejblíže, hned po Jackovi a mě, je jí Vanessa. Opravdu si rozumí. Pokaždé, když se vidí tak se začnou hlasitě smát, tleskat a ukazovat na sebe. Vanessa už začíná mluvit a naše Nicolette se jí svým brebentěním snaží dohnat.
Jednou se jí ale přeci jen něco povedlo. Seděla v ohrádce a já si povídala s Katlin. Vanessa byla nachlazená, tak musela zůstat doma v postýlce. Nicolette se ručičkama chytala za zábradlí a brblala si. Tentokrát ale její brebentění dávalo smysl. ,, Ma – ma. " Otočila jsem se k ohrádce a koukala na ní s otevřenou pusou. ,, Co si to říkala miláčku? " Nicolette jako by rozuměla mojí otázce začala nahlas opakovat ,, Ma – ma, ma – ma, ma – ma. "
Vyndala jsem jí ven a tiskla si jí k sobě. ,, No ty si taková šikulka. Umíš říct máma. To bude tatínek koukat jakou má doma šikovnou holčičku. " pusinkovala jsem jí obličej a ona se usmívala. Prstíky mi zaplétala do vlasů a znovu opakovala to slovo, které ráda slyší každá matka. A Nicolette se to zřejmě taky moc líbilo. Má sladký hlásek.
Bohužel se jí ale nechtělo povídat když přišel Jack z práce.
Přemlouvali jsme jí, opakovali slovo máma, ale Nicolette na nás jen mrkala a pištěla radostí nad tím, že jí Jack chová. A taky z nás nejspíš měla legraci, protože jsme se k ní střídavě nakláněli a prosili. ,, Nicolette, řekni máma. " nebo ,, Nicolette, pověz nám to. " Asi jsme vypadali směšně.
Nakonec nám tu radost ale těsně před spaním udělala. Byla už po jídle i uložená v postýlce a Jack zrovna vybíral pohádku, když začala kopat nožkama a vykřikovat ,, Ma – ma. Ma – ma. Ma – ma. " Viděla jsem, jak se Jackovi rozzářily oči. Aby taky ne. Naše holčička už vůbec není to malé miminko. Měla jsem pocit, že Nicolette je to nejtalentovanější a nejšikovnější dítě na světě. Vím, že to tak asi není, protože takových dětí je na světě spousta, ale mít takový pocit je prostě příjemné.
..................................................................
Gary, Indiana
Michael nám dělal ve všem radost. Ve všem, kromě jídla. Každé krmení bylo pro něj i pro mě utrpením. Křičel, kopal a odvracel hlavu. Nechtěl jíst skoro nic. Musela jsem ho nutit a to pak propadal neutišitelnému křiku a vzteku. Doktor nám poradil, ať mu dáme do každé ruky při krmení jednu hračku, že budeme zaujatý tím a nebude mít čas na protestování.
Zkusili jsme to, ale Michael se obalamutit nedal. Chvíli si hrál s hrčkami, ale jakmile jsem se k němu přiblížila se lžičkou, hodil je na zem, aby mi mohl odstrkovat ruce. Většinou skončilo krmení tím, že Michael snědl s donucením pár lžiček a zbytek jídla přistál na zemi. Nakonec tohle řádění utnul Joseph.
Přišel z práce dřív domů a zastihl nás zrovna při krmení. Marně jsem Mikea umlouvala, aby ochutnal. ,, Aspoň trošku broučku. Ne! Nesmíš kopat. " Michael už sice slovu ne moc dobře rozuměl, ale to ještě neznamenalo, že poslechne. Když jsem se zlobila, tak se usmíval. Nejspíš mě chtěl obměkčit, a abych pravdu řekla, tak se mu to dost dařilo. Ten jeho úsměv je okouzlující. Všechny sousedky se nad jeho kočárkem rozplývají. Na Josepha ovšem tolik neplatil.
Vstoupil do dveří a zahřměl na Mikea ,, Neslyšels matku! Nesmíš tohle dělat! A koukej jíst! " Michael byl tak překvapený tím, že na něj Joseph křičí, že když mu zamířil lžičkou do pusy tak jen poslušně otevřel a ani nedutal.
Moc se mi nelíbilo, jakým způsobem byl k jídlu nakonec přesvědčen, ale zřejmě to jinak nešlo. Trápily mě potom ale výčitky svědomí, tak jsem Mikea houpala v náručí, dokud se zase neusmál a nezačal brebentit. Houpání měl moc rád. Uklidňoval ho ten rytmický pohyb. Stejně jako natřásání nebo poskakování. A hrozně rád poslouchal, když si Marlon bušil do bubínku.
Ke konci osmého měsíce jsme začali zkoušet, jak dlouho vydrží stát sám bez opory, protože se nám začal, nebo tedy, měl snahu se sám zvedat. Vytáhla jsem ho za ručičky a pustila, aby si to zkusil. Chvíli to vydržel, ale pak žuchnul na zem přímo na zadeček. Nemohl si nijak ublížit, protože jeho pád zbrzdila plínka. Ale i tak se rozkřičel na celé kolo. Miloval, když mohl předvádět, jaký má hlas. A má ho tedy pořádný. Copak z něj asi bude?
Komentáře
| RE: 9.kapitola | brity | 14. 03. 2010 - 21:56 |
| RE: 9.kapitola | laneey | 14. 03. 2010 - 22:55 |
| RE: 9.kapitola | revolucionrever | 15. 03. 2010 - 17:11 |
 RE(2x): 9.kapitola |
jancapovidky.pise | 15. 03. 2010 - 19:41 |
| RE: 9.kapitola | lenka♪♫ | 15. 03. 2010 - 17:53 |
| RE: 9.kapitola | tamarpag | 15. 03. 2010 - 20:46 |
| RE: 9.kapitola | hela-a-jeji-povidky | 21. 03. 2010 - 19:23 |
| RE: 9.kapitola | michelle* | 22. 03. 2010 - 16:14 |