Mé kouzelné dítě
4.kapitola
Gary, Indiana
V září bylo Titovi pět let a za rok už půjde do školy. Zato Michael si na něco takového ještě pár let počká. Dnes jsou mu přesně tři měsíce. A připravil si pro nás překvapení.
Postavila jsem ho do vzpřímené polohy a pevně ho držela, protože jsem se někde dočetla, že v tomhle věku už dokážou děti na okamžik udržet svou váhu na nožičkách. A světe div se, náš tříměsíční kojenec to dokázal. Měla jsem z něj radost. Zkoušela jsem to s každým dítětem, ale Mikovi se povedlo za nejkratší čas. ,, Josephe? Josephe! Pojď se podívat." Položila jsem Michaela zatím zpátky do lehu na bříško, což nemá sice moc rád, ale doktor říkal, že je to důležité, a volala jsem na manžela, aby se taky podíval, jak je jeho nejmenší syn šikovný. ,, Co se děje Kate? " ,, Dívej, co Mike umí. " Zase jsem ho zvedla jako předtím. ,, No není to náš šikulka? " dala jsem mu pusinku na nosánek a Michael se předváděl dál.
Jako by chtěl sám sebe pochválit, tak se začal smát a plácal ručičkama o sebe. Úplně mi z toho vhrkly slzy do očí. Přitiskla jsem si ho k sobě a pořádně se s ním pomazlila. Je tak roztomilý.
Ostatní děti se taky seběhly kolem nás, aby o nic nepřišly. Marlon si hned začal stoupat na špičky a tleskat, aby předvedl, že tohle on už přeci umí dávno.
Joseph neříkal nic. Na projevování citů není zrovna odborník, ale já vím, že všechny své děti miluje. I když je na ně občas až přespříliš tvrdý. Jeho láska se dala poznat podle toho, že když byl v jejich blízkosti a ony ho něčím hezkým překvapily, tak mu zjihl obličej. A Michael s pusinkou roztaženou do úsměvu, v bledě modrých dupačkách ho donutil dokonce k lehkému úsměvu.
Naštěstí Joseph neví, že jsem ho tajně přistihla, když si s Michaelem hrál. Kdyby o mně věděl, přestane to dělat a to by mě mrzelo, protože Mikovi se to moc líbilo. Joseph stál nad jeho postýlkou, zakrýval si obličej a volal na něj ,, Kdepak je ten náš Michael? " Pak ho zvedl do vzduchu a zasmál se ,, Tady je! " Mike z toho měl ohromnou legraci. Kopal v Josephově rukách nožičkama a výskal radostí. Byla by škoda o to Michaela připravit. Je to jediný okamžik, kdy má doopravdy tátu.
..........................................................
Marseille, Francie
Nicolette nám přinášela samé radosti. Byla tak hodná. V noci klidně spala, přes den si hrála a poslušně jedla. Začala se nám z lehu na bříšku vzpírat na ručičkách. Dětská lékařka říkala, že je možné, že už brzy dokáže sedět pár minut bez opory.
Katlin jednou přišla s nápadem, že by nebylo špatné, kdybychom vzali Nicolette někam mezi děti, aby nebyla pořád tak sama, ale mě se na to zdála ještě moc maličká. Tak Katlin navrhla, že může občas s sebou přinést i svou neteř Vanessu. S tím jsem souhlasila a teď vidím, že jsem udělala moc dobře.
Zrovna jsou spolu v dětské ohrádce. Vanessa je jen o dva týdny starší než naše Nicolette. Žvatlají na sebe a na hračky kolem smysl nedávající slabiky a vypadají velmi spokojeně. Taky si navzájem prohlížejí své ruce a občas některá z nich vypískne. Stály jsme s Katlin nad nimi a smály se tomu.
Jediná starost s Nicolette byla, že se nechtěla nechávat oblékat a svlékat. Pokaždé, když jsem jí chtěla natáhnout šatičky nebo dupačky, tak začala mávat ručičkama a kopat nožkama. A ještě se u toho vztekala tak, až se zalykala. Nevěděli jsme co s ní, až do té doby, než jednou přišel Jack z práce dřív a zrovna když probíhal náš denní rituál v podobě bitvy o oblékání, zamával na ní plyšovou hračkou. Nicolette zpozorněla a zcela se uklidnila.
Od té doby jí převlékáme ve dvou. Jeden má na starosti oblékání a druhý hru s plyšákem. Jsou to s dětmi ale roztomilé starosti, že?
