Susieajejipovidka | Život po smrti - 135.kapitola

   V následujících letech se odehrálo sice dost věcí, ale jen pár jich stojí za zmínku. Abych vás trochu uvedl do děje, tak vám připomenu, o co tu vlastně jde. Po své smrti jsem se stal andělem, který chodí pro lidské duše dolů na zem, aby je mohl předat andělům způsobilým k tomu převést je .. pořád nevím jak to správně nazvat, takže si vyberte sami, může to být druhá strana, ráj a já nevím co všechno ještě. Důležité prostě je, že ukončili svůj pozemský život a budou teď začínat svůj život nebeský. I mě to brzy čeká. Já už ho tedy žiju, ale jako anděl v takovém, když to tak řeknu, přednebí. A kdo mě vystřídá? Správná otázka. Vystřídá mě některý ze svěřenců. Buď ten můj, nebo svěřenec někoho jiného, to nevím. Ale určitě na mé místo někdo nastoupí a já už si budu jen a jen užívat poklidného nebeského života.

   No a novinky z andělského života? Moc jich není. Naše práce je docela stereotyp, i když ne moc poklidný. Lidé se se svou smrtí smiřují různými způsoby a věřte mi, že já už jich viděl tolik, že bych je nedokázal ani spočítat. U lidí, kteří hned přecházejí na druhou stranu, to není tak těžké, protože je vezmu nahoru a oni okamžitě odcházejí na to lepší místo, ale svěřenci, těm se musí dlouze a trpělivě vysvětlovat, co teď s nimi je a co se od nich vlastně očekává. Jak si jistě pamatujete, já to u svého prvního svěřence moc nezvládl. Doslova ..  zkazil jsem, na co jsem jen pomyslel. Ale dokázal jsem to urovnat. Tak dobře urovnat, že z mé první svěřenkyně je teď má přítelkyně, bez které už si život tady nahoře nedokážu ani představit.

   A mám tu i další přátelé. Mezi ty nejlepší patří Jenny a Doug. Taky jsou pár a mají se skvěle. Možná ještě líp než skvěle. Oni se snad nikdy nehádají, což s Isabel tak trochu obdivujeme. Tím samozřejmě nechci říct, že by můj a Isabelin vztah nebyl idylický, to ne, ale .. no .. na naše začátky se asi nedá zapomenout, že? A i teď občas dojde k nějakým nedorozuměním. Ale pořád jsme spolu a to je úspěch.

   Abyste si dobře mohli představit, jak moc velký úspěch to je, tak je to už 44 let. Ano slyšíte dobře, chodíme spolu už 44 let, protože od doby, kdy jsem vám naposledy vyprávěl, uběhlo už dlouhých 43 let. Ten čas ale letí co? Vidím teď vaše zaskočené pohledy, proč jsem se tak dlouho neozval a vynechal tak dlouho dobu ve vyprávění, ale věřte mi, že to teď všechno doženeme. Začneme dobrou zprávou a tou je, že mé noční můry jsou doopravdy úplně pryč. Víte, že ten kdo mi nakonec pomohl nejvíc, byl překvapivě Doug.

   Dál tu byly naše neustálé starosti s Adrienem. Rád bych vám řekl, že i to se vyřešilo, ale bohužel nemůžu. On si nedá pokoj nikdy a my ho nijak přemoci nemůžeme. Ať se nám to líbí nebo ne, on do tohohle světa také patří. A bitva mezi temnými a světlými anděly zuří odedávna. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se bránit. Někdy to vyjde, někdy ne. Naštěstí proti němu máme dost silné zbraně. Lásku a přátelství. Když se náhodou objeví Adrien, myslíme na své blízké a jeho temné myšlenky nemají šanci k nám proniknout. A my máme přátel dost. Dokonce si troufnu říct, že jich mám víc, než v předchozím životě.

   Jo a ještě je tu jedna novinka. Konečně nás s Isabel napadlo sestěhovat se k sobě. Tahat totiž věci z jednoho pokoje do druhého a pak se rozčilovat, že něco nemůžeme najít, nás už totiž přestalo bavit. A tak teď bydlíme oba v mém pokoji. Ten Isabelin dostal někdo jiný. Pomáhal jsem jí se stěhováním a užili jsme si u toho spoustu legrace. Nejprve jsme chodili s krabicemi přes celé nebe, ale pak se Isabel zastavila a plácla se rukou do čela. Otočil jsem se na ní a ona se smála. ,, Miláčku, těší mě, že jsi stejné pako, jako já. " Neměl jsem nejmenší tušení, o čem to mluví a navíc mě trochu štvalo, že mě zas nazývá pakem. Pozvedl jsem obočí a čekal na vysvětlení. Isabel položila krabici na stůl a dal si ruce v bok. ,, Zlato, proč se tady oba taháme s krabicemi přes celé nebe, když se umíme přemisťovat? A to nemluvím o pohybování předměty. "

   Oběma nám zacukaly koutky a pak jsme se rozesmály naplno. Nejspíš nám láska trochu oblbla mozek. Naskládali jsme všechny krabice na sebe, položili na ně ruce a přenesli se ke mně. Rozhlíželi jsme se po mém pokoji, v kterém to momentálně vypadalo jak v nějakém skladišti a byli jsme šťastní. ,, Miluju tě miláčku. " zaculil jsem se na ní a přitáhl si jí k sobě. Musela se vyhnout několika krabicím, ale nakonec se úspěšně dostala do mé náruče.

   Pokaždé ale nebylo tak veselo a příjemně. Asi třináct let po tom, co jsme se rozloučili, za mnou jednoho dne přišla skleslá Jenny. ,, Mikeu? Potřebuju s tebou mluvit. Musím ti něco ukázat. Vlastně někoho. " řekla tajemně a vedla mě za ruku k ní do pokoje. Obával jsem se toho, koho tam spatřím, protože když je tady, znamená to jen jedno jediné. Ta osoba zemřela. Koho mi to chce Jenny ukázat?

   Odpověď jsem dostal skoro vzápětí a věřte mi, že mi z toho dobře nebylo.