Susieajejipovidka | Život po smrti - 124.kapitola

   Žmoulal jsem cíp peřiny a bedlivě pozoroval zem. Jenny mě chytla za bradu a tlakem mě donutila, abych se jí podíval do očí. ,, Tak co tě trápí? " Kdyby jen věděla, že i pomyšlení na to mě děsí, určitě by se neptala. Ale ona to vědět nemohla. Jak taky, když jsem celou dobu mlčel a nikomu se ani slůvkem nezmínil.

   ,, Je to zpátky. " zašeptal jsem a z oka se mi skutálela po tváři slza. Jenny mi jí setřela a nechápavě se na mě podívala. ,, Ale ale, copak ty slzy? Co je zpátky Michaeli? "

   Otřel jsem si oči a zhluboka se nadechl, aby se mi tolik netřásl hlas. ,, Ty sny Jenny. Vzpomínky. Už se to zase děje. " Nemusel jsem vysvětlovat víc. Věděla co tím myslím. O mých nočních můrách už přeci ode mě slyšela tenkrát po Vánocích, když se o mě musela starat. Zavrtěla hlavou a objala mě. ,, Tak to tě tíží na srdíčku? To mě moc mrzí Michaeli, ale proč jsi nám to proboha neřekl? Vždyť tě to tajemství ničí. "

   Odtáhl jsem se od ní a vysvětlil. ,, Nechtěl jsem si vůbec připustit, že se to vrátilo. Snažil jsem se dělat jakoby nic, jenže to nešlo. V noci si mě vždycky našly. Tak jsem se začal snům vyhýbat. " Jenny pozvedla obočí. ,, Vyhýbat snům? Michaeli .. jak dlouho už jsi nespal? " nebyl jsem si jistý, zda se mám přiznat. Ale .. když už říkám pravdu, tak celou. ,, Několik dní. Proto jsem nechtěl trávit noci s Isabel, aby nic nepoznala. Trápilo by jí to. Nějak mi nedošlo, že jí trápím i tak. Prostě jsem se schovával tady a dělal všechno proto, abych neusnul. "

   Viděl jsem Jennyin naštvaný výraz, tak jsem se bránil dřív, než mi stihla vynadat. ,, Jenny pochop to! Já se bojím spát! " vykřikl jsem a opět se mi hnaly do očí slzy. Ona si neumí ani představit jak strašné to je. Jsem tak moc unavený, ale spát nemůžu. Všechno mě hned naštve, bolí mě hlava a pálí oči, ale nemůžu spát. Nesmím!

   Jenny vrtěla hlavou. ,, Michaeli, zlato tohle nemůžeš. Musíš se pořádně prospat. Dřív, než se úplně sesypeš. Takhle to dál nejde. Musíme to nějak vyřešit! " rozhodla a vstala z postele. ,, Kam jdeš? " zhrozil jsem se toho jejího rozhodného tónu. ,, Dojdu pro Isabel. Musíš jí to říct. A potom vymyslíme co dál. " Vrtěl jsem hlavou, že s tím ani náhodou nesouhlasím. ,, Nechci jí to říkat Jenny. Prosím tě nech to být. Zapomeň na to. "

   Vzala mě za ramena a povzdychla si. ,, Chceš si Isabel udržet? Tak to bude tak jak říkám. " ,, Jenny! " hysterčil jsem a sklepal ze sebe její ruce. ,, to nesmíš, rozumíš?! Já nechci! Něco si vymyslím, nějak jí vysvětlím, proč jsem s ní přes noc nechtěl být, ale pravdu se nesmí nikdy dozvědět, rozumíš? Nikdo se to nesmí dozvědět! " zoufalost začínalo střídat naštvání. ,, Jenny nedělej to, slyšíš! Musíš mi slíbit, že .. " ,, Michaeli! " vykřikla Jenny, ale nenechal jsem jí domluvit. ,, Jenny slib mi to! Nikdy nikomu neřekneš, co jsem ti .. " ,, Michaeli! " ,, Přestaň Michaelovat a už mi to konečně slib! Já nechci aby, někdo .. " ,, MICHAELI! " ,, No co je pořád?! " vykřikl jsem, když už mi s tím neustálým opakováním mého jména vážně lezla na nervy. Neodpověděla, jen se ušklíbla a ukázala mi s pozvednutým obočím rukou po místnosti. A sakra. Židle byly odsunuté od stolu, nádobí na kraji poliček, polštáře po zemi .. a takhle byl rozházený celý pokoj. Jenny mi přiložila dlaně na tváře. ,, Slibuju ti, že to neřeknu, ale už se uklidni. Tvoje moc začíná být vážně dost silná. Tohle musíš kontrolovat Michaeli, jinak to jednou špatně dopadne. "

   ,, Omlouvám se Jenny. Už se to nestane. Ale .. neřekneš to, že ne? " Povzdychla si a přikývla. ,, Nic neřeknu. Ale ty mi taky musíš něco slíbit. Dojdeš teď za Isabel a nějak jí to vysvětlíš. Ať není nešťastná. A hned potom zalehneš do postele a pořádně se prospíš. "

   ,, Slibuju. " přisvědčil jsem a myslel jsem to zcela upřímně. Jenny se usmála. ,, Tak pojď, doprovodím tě. " vykulil jsem na ní oči. , Jako ty myslíš .. teď? Teď hned? " ,, A co jsi čekal? Tak pojď, jdeme. " Nenechala mě nijak protestovat a za ruku mě táhla před dveře Isabelina pokoje. ,, Tak směle do toho. Zvládneš to. "

   Zůstal jsem tam sám, nervozitou se mi třásly nohy a přemlouval jsem se k zaklepání. Co jen jí ale řeknu?