Život po smrti
119.kapitola
Potichu jsem k tomu místu došel a bez jediného slova se vedle ní posadil. Dívala se na moře a ve tváři se jí odrážely sluneční paprsky. V očích se jí třpytily slzy, stejně jako se na vodní hladině třpytily malé vlnky.
,, Často jsme sem jezdili s rodiči. Táta se mnou blbnul ve vodě a mamka nás ze břehu fotila. " prolomila Jenny ticho vyprávěním. Nevěděl jsem, zda jí mám na to něco říct. Objal jsem jí kolem ramen a ona mluvila dál. Zřejmě se jen potřebovala vypovídat. Nebylo třeba, abych do toho nějak zasahoval. Mluvila o tom, jak na ní byl otec vždycky hodný. Jak jí podporoval a pomáhal jí, když měla nějaký problém. Začínal jsem tušit, kam tím míří.
,, Proč by lhal, Michaeli? Proč by mi neřekl, že mám sestru? " Teď už ode mě odpověď očekávala. Jenže já nevěděl, co přesně chce slyšet. ,, Jenny .. já to nevím, neznám tvého tátu. Ale zase na druhou stranu .. proč by si to Claudie vymýšlela? " Vrtěla hlavou a pokrčila rameny. ,, Co já vím? Vůbec jí neznám. Nevzpomínám si na ní. Nechápu to. Jak říkala, že jí přestal mít otec rád .. to by přece nikdy neudělal. "
Bylo mi tak líto, že se tím trápí. Claudie to vážně přehnala. ,, Víš, Jenny .. já chápu, že to zní neuvěřitelně, že byste mohly být sestry, ale .. jste si podobné, všimla sis? Máte stejné oči a podobný hlas. A i chování je stejné. Obě jste velmi upovídané. Ty jsi moc milá holka a já věřím, že ani Claudie není zlá. Je jen nešťastná. A určitě by jí moc pomohlo, kdybys jí odpustila. " vysvětloval jsem, ale Jenny mě svou odpovědí hrozně překvapila. ,, Já jí mám odpouštět? Kdepak. Proboha, vždyť jestli říká pravdu, tak bych měla o odpuštění prosit já jí. Ukradla jsem jí tátu Michaeli! " vykřikla a s pláčem se mi zhroutila do náruče. Chtělo se mi brečet s ní.
,, Jenn, zlato, to není pravda. Tohle není tvá chyba, rozumíš. Nikomu si tátu neukradla. On se pro to rozhodl sám. Claudia se zmínila, že to u nich nebylo moc dobré nikdy.
A víš, co si myslím? " zavrtěla hlavou, že ne. ,, Myslím, že jí měl rád. Svým způsobem. Jsou takový lidé, kteří těžko vyjadřují city. A můžeš mi věřit, že jen tak neplácám a vážně vím, o čem mluvím. " ukončil jsem svůj upřímný proslov a Jenny ke mně zvedla hlavu. Zadívala se mi do očí, jako by tam něco hledala. ,, Teď jsi myslel svého otce, že? " No .. co jsem čekal .. každý o mě ví všechno, nikoho už ničím asi nepřekvapím. ,, Myslel. " přisvědčil jsem a vysvětlil to. ,, Můj otec nikdy nebyl takový, jaký bych si přál. Nikdy nepřišel a neřekl Michaeli, mám tě rád, protože si můj syn. Bral nás jako někoho, kým se může chlubit a kdo mu vydělá peníze. Ale i přesto to byla láska. Sice jiná, než na jakou bývají děti od svých rodičů zvyklé, ale láska to byla. Vím, že mě má rád. Vždycky tu byly maličkosti, podle kterých jsem to poznal. A to si Claudia musí uvědomit. A ty jí s tím můžeš pomoci. Ona svého otce prakticky nezná. Taky byla ještě malá holka, když od nich odešel. Ale musíš pochopit, že to v žádném případě nebyla tvá vina. Nechtěla to tak říct a už vůbec ne ti tím ublížit. Prostě měla vztek. Ne na tebe, ale na něj. A možná trochu i na sebe. Když jsem se dozvěděl, že je Joseph mojí mamince nevěrný a dokonce má ještě i jinou rodinu, další dceru, ke které se chová jako opravdový otec, prostě jinak než k nám, měl jsem vztek na celý svět. Ale především na sebe. Myslel jsem si, že jsem udělal něco špatně. Že je to moje vina, jak se ke mně chová. Teď už vím, že to tak nebylo. "
Jenny přestala plakat jen mě s úsměvem pozorovala. ,, Jak to děláš, Michaeli? " Nerozuměl jsem té otázce. ,, Jak to myslíš? " zaťukala mi prstem na čelo. ,, Myslím tohle Michaeli. Od malička si zažíval utrpení a musel snášet posměšky. Nikdy ti nedali pokoj a ty i přesto dokážeš každému odpustit a ještě na něm vidíš jen to lepší. Moc ti děkuju. Už chápu, proč je Claudie taková. A díky tobě jsem si uvědomila, že můj otec nebyl zlý člověk, ani lhář. Mám tě moc ráda, víš to? Nevím, co bych si bez tebe počala. "
Vzal jsem jí za ruku. ,, Co ty by sis počala beze mě? Spíš mi řekni, co bych dělal já bez tebe. Něco tu prozradím. Když jsem tě poznal, byl jsem z tebe nejdřív hrozně vyplašený a nevěděl jsem, co si myslet. Ale ty si mi den ode dne ukazovala, jak jsi úžasná. Hrozně si mi připomínala Janet, mou nejmladší sestřičku a já si slíbil, že na tebe budu dávat pozor. Že se o tebe jak o svou malou sestřičku postarám. No a podívej .. zatím ses vždycky starala jen ty o mě. Ale já ti to vynahradím. " zasmál jsem se a Jenny mě pevně objala. ,, Díky. Je super vědět, že tu mám staršího brášku, co mi pomůže. " Opětoval jsem jí obětí a zašeptal ,, A nezapomeň, že teď tu máš i sestru. "
Jenny přikývla a vstala. ,, Vrátíme se nahoru? Chtěla bych s ní mluvit. " zazubil jsem se na ní. ,, Vrátíme. Ale jen pod jednou podmínkou. " Pozvedla obočí a podivila se. ,, Ale? O co jde? " ,, No .. musíš Dougovi říct, že jsi vážně v pohodě. On se totiž jinak nejspíš chystá poupravit mi obličej a víš .. už jsem si na svůj vzhled docela zvykl a nechtěl bych to měnit. " Oba jsme se rozesmáli a zatímco mi Jenny slibovala, že se za můj obličej přimluví, vrátili jsme se zpět.
