Susieajejipovidka | Život po smrti - 108.kapitola

   Čas ubíhal rychle, kontrola sádry proběhla v pořádku a já už se teď jen těšil na to, kdy mi jí sundají. Jenny s Isabel se usmířily a zdálo se, že teď už by mohlo být všechno jen klidné a v pořádku. Děly se ale i dost zajímavé věci.

   Jednou odpoledne se vrátila Isabel ze země a vedla za sebou mladou ženu. ,, Ahoj zlato, tohle je Lori. Je to má nová svěřenkyně. " usmála se na mě a Lori si mě zkoumavě prohlížela. S omluvou, že ruku jí momentálně podat nemohu jsem jí zamával a pozdravil. ,, Ahoj Lori, jsem Michael. " Většina lidí se v tomhle případě jen pousměje, ale přijme to, někteří se začnou smát přímo se slovy, že oni přece vědí, jak se jmenuju, ale Lori .. ta neudělala ani neřekla nic. Podíval jsem se na Isabel, ale ta mi jen neslyšně naznačila, že mi to vysvětlí později. Nechal jsem to tedy být a zajímal se o další věc, která mi vrtala hlavou.

   ,, Jak to, že už máš svěřence a já ještě nebyl ani dole? " zeptal jsem se ukřivděně Isabel, která zrovna vedla Lori ke stolu. Otočila se na mě s pozvednutým obočím. ,, Michaeli .. možná ti to uniklo, ale je to teprve tři dny, co ti George řekl, že už jsi zdravý a taky máš mít ještě celé tři týdny sádru na ruce. " Zřejmě to považovala za dostatečné vysvětlení, já ale ne. ,, Ale se sádrou na ruce se snad dá pracovat, ne? Nechápu, proč mi taky někoho nesvěří. Nudím se. " Postěžoval jsem si a sedl si ke stolu naproti Lori, které se v očích blýskaly slzy. ,, Lori, jsi v pořádku? " optal jsem se jí a začal si o ní dělat vážně starosti. Sedí tu už několik minut a zatím nevydala ani hlásku. To jsem u žádného svěřence ještě neviděl. Tedy .. já vím, měl zatím jen dva, ale Isabel na mě tenkrát neustále křičela a Jenny zase nebyla k zastavení ve vyprávění. No a když to posoudím u sebe .. ani já nebyl zticha. Lori nic. Ani teď mi neodpověděla.

   Vysvětlení se mi dostalo až od Isabel, která si sedla k nám. Vzala Lori za ruku. ,, Lori, smím mu to říct? " Lori se na ní podívala a nepatrně přikývla. Isabel se podívala na mě a začala vyprávět. ,, Lori je třicet let. Od narození byla němá. Naučila se s tím žít a ještě pomáhala ostatním. Vypomáhala na školách pro handicapované. Dnes jí omylem srazilo auto, ale to není všechno, co se stalo. Ve chvíli, kdy se Lori stala andělem .. začala mluvit. Přišly jsme na to náhodu. Kousek jsem se s ní přenesla a ona překvapeně vykřikla ,, Panebože. " Teď zatím nemluví, protože není na svůj hlas zvyklá. Potřebuje se s tím vyrovnat. "

   Se zaujetím jsem poslouchal Isabelino vyprávění a rostl ve mně obrovský obdiv k Lori. Usmál jsem se na ní. ,, Víš, Lori .. myslím, že nemusíš pospíchat. Tvůj hlas už ti nikdo nevezme. Je to dar za tvou šlechetnost, takže až budeš připravená ho používat, rozmluvíš se. " Pak jsem se k ní naklonil a zašeptal tak, aby to slyšela i Isabel ,, A myslím, že to bude už brzy.Protože jestli nechceš, aby ti Isabel vykecala díru do hlavy, budeš jí muset nějak oponovat. " Vysloužil jsem si tím úsměv od Lori a pohlavek od Isabel. Ale myslela ho z legrace, protože hned po něm, přišel sladký polibek a zašeptané ,, Díky. "

   Potom vzala Isabel Lori na procházku nebem a taky jí šla ukázat, co teď jako anděl ovládá. I když něco mi říká, že už jí nic nedokáže překvapit jako fakt, že najednou mluví.

   I Jenny s Dougem konečně dostali své první svěřence. Doug byl spokojený, jeho svěřenec byl starší pán, který snášel svou smrt v klidu a k Dougovi se choval velmi slušně. Zato Jenny se ke mně přiřítila se zoufalým výrazem a se slovy ,, Jestli mě máš aspoň trochu rád, tak mě zabij. " Se smíchem jsem se jí ptal, co se stalo a ona se jen svalila na mou postel, rukama se držela za hlavu a vykřikla ,, Svěřenec! " Pak se posadila a upřesnila to. ,, Vlastně svěřenkyně. Je stejně stará jako já a děsně mi leze na nervy. Svaluje svou smrt na mě a od doby co jsem pro ní došla se jen hádáme. Je hrozně protivná. Sakryš! V dnešní době se snad dělá anděl z každýho! " hrozně se rozčilovala, tak jsem jí chtěl trošku uklidnit.

   ,, Jenny, řeknu ti tajemství. " vyprávěl jsem jí o svém prvním dni s Isabel a ona se tomu smála. ,, No páni. Vždycky jsem věděla, že vy dva jste praštění, ale že až tolik? "Ohnal jsem se po ní polštářem. ,, Nebuď drzá Jenny. " Smála se pořád dál. ,, Díky Mikeu, uklidnil si mě. Vážně si mi pomohl. Nikdo totiž nemůže být šílený tak, jako vy dva. " zvolala a utekla. Její smích jsem slyšel ještě za zavřenými dveřmi a zdálo se mi, že se rozléhá snad celým nebem. No paráda. Budu muset Isabel varovat, že si jí možná bude Jenny dobírat.

   Zůstal jsem v pokoji sám a užíral se nudou. Naštěstí mě napadlo, jak to vyřešit.