Susieajejipovidka | 12.kapitola

   V jedenácti měsících Michael pořádně poznal, k čemu má vlastně nožičky. Začal nám tu cupitat po domě. Samozřejmě ne úplně sám, ale drží se při tom někoho za prsty. Sám zvládne zatím jen pár krůčků. Ale i to je veliký pokrok a já jsem na něj hrozně pyšná. Miluju ho stejně jako všechny své děti. A i on umí lásku krásně projevit. Neustále ke mně vztahuje ručičky, abych ho chovala. Když ho pusinkuju, nádherně se usmívá. Je to takový náš mazlík. Vlastně celá ulice se nad ním rozplývá. Začal teď konečně pořádně přibývat na váze, takže má roztomile buclaté tvářičky a z obličejíku mu září dvě tmavá kukadla. Na hlavičce už má dost černých vlásků, které se mu kroutí do malých prstýnků. Moje matka je z něj unešená. I když ona je z každého našeho dítěte. Problém je v tom, že nás navštěvuje málo. Michaelovi nevadí cizí lidé, pokud si ho nezačnou brát do náruče. To pak pláče a natahuje ručičky ke mně. Prostě ví, kdo je jeho maminka.

   A taky to umí moc pěkně říct. Volá na mě každou chvilku. Dokonce oslovuje už i některé svoje sourozence. Tedy .. dost si to brouček zjednodušuje. La toye říká Jo a Marlonovi Malo. Jermaine je na něj moc těžké, stejně jako Jackie. Takže je oslovuje pokaždé jinak. Na Rebbie pokřikuje Bíbí a nejvíc se mu líbí Tito. Někdy nevím, jestli volá na něj, nebo si jen ze záliby opakuje Titititi. Starosti mi ale dělá to, že se ještě vůbec nepokusil o slovo táta. Slýchává to tady totiž málokdy. Všechny děti říkají svému otci Josephe a to je pro něj moc složité. Ale slovo táta se musí naučit a hlavně musí pochopit, kdo jeho otec je.

   Učila jsem ho spoustu nových pojmů před zrcadlem.  Seděli jsme spolu u stolu, Mika jsem měla na klíně a zrcadlo před sebou. Dělala jsem na něj obličeje a vysvětlovala mu, co znamenají. ,, Smutný .. veselý .. zamračený. " Líbilo se mu to. Když se mu něco líbí, jde to snadno poznat podle toho, že zaujatě poslouchá a pak se začne krásně smát. ,,Líbí se ti, jak dělá maminka obličeje? A ukaž mámě, kde je miminko? " Michael se pořád smál, ale prstíkem ťukal na svůj odraz v zrcadle. ,, No správně, tam je miminko. A kde je Mike? " Jako vždy se při zaznění svého jména usmál a začal ke mně natahovat ručičky, abych věděla, že on je přeci nás Michael. Přitiskla jsem ho k sobě a zkoušela dál. ,, Kde je máma miláčku? " Bez jediného zaváhání na mě ukázal a ještě to zopakoval. ,, Máma. " Když jsem se ale zeptala, kde je táta, zůstal na mě jen chvíli koukat a nejspíš nechápal, na co se ho ptám, protože zase začal opakovat ,, Máma, máma. " Nepřekvapilo mě to. U všech dětí to bylo v tomhle věku stejné. Věděli, kde je Joseph, ale nechápali, že Joseph a táta je jedna a ta samá osoba. Proto jsem na něj použila svou již osvědčenou metodu.

   ,, Kde je Joseph? " zeptala jsem se a šla s Mikem v náručí do kuchyně, kde seděl Joe u stolu. Jen co ho Michael spatřil, ukázal prstem. ,, Správně zlato. A kde je táta? " Zase nic. Začal ukazovat na křeslo, tak jsem na Josepha ukázala sama. ,, To je táta. Tá-ta. " Joseph jen zavrtěl hlavou. ,, Nechápu, proč si s tím dáváš práci Kate, pochopily to všechny děti časem to pochopí i on. " Zamračila jsem se na něj a vysvětlila mu to. ,, Jenže ostatní děti to pochopily jen díky tomu, že jsem jim to od malička vysvětlovala zrovna tak jako to teď vysvětluji Michaelovi. " Nechala jsem Josepha ať si o tom myslí co chce a znovu pokračovala ve hře s Michaelem. Zkoušeli jsme takhle pojmenovat spoustu věcí a po chvilce jsme se pokaždé vrátili ke slovu táta.

   Ten den se to samozřejmě nenaučil, ale jednou nás určitě překvapí. Věřím tomu.

   Naše Nicolette nám občas předvedla, že umí i zazlobit. Většinu času bývala tichá a klidná, ale i jí někdy popadla touha vyzkoušet si něco nového. Samozřejmě to nebylo žádné velké zlobení, kvůli kterému bych si musela rvát vlasy na hlavě, ale někdy se jí povedl vážně zajímavý kousek.

   Včera jsem nechala na nočním stolku ležet rtěnku, a protože Nicolette už chodí sama, jen občas si pomůže tím, že se přidrží nábytku, v nestřeženém okamžiku se mé rtěnky zmocnila. Vlastně je to tak trochu moje vina, protože mi sice přišlo divné, že je už tak dlouho potichu, ale nic jsem s tím nedělala. Jinak totiž Nicolette nezavře pusinku snad ani na chvíli. Brebentí teď už skoro v celých větách, a když jí nikdo pozorně neposlouchá, přidá na intenzitě, takže jí slyší celé okolí. Miluje pozornost, ale dnes jako by o ní nestála.

   Připravovala jsem se na odpoledne, protože půjdeme s Nicolette i Jackem k Vanessiným rodičům. Vanesse je dnes jeden rok a jsme pozvaní na oslavu. Nicolette už jsem nachystala a myslela jsem si, že až se obleču i já, tak vyrazíme. Jack měl dorazit trochu později. To jsme ale ještě vůbec netušila, jaké překvapení mi v obýváku Nicolette chystá. Její novou zálibou je teď otvírání a zavírání věcí, takže se bohužel dostala i do vnitřku oné rtěnky. Neznám jediné dítě, které by nemilovalo čmárání. A naše Nicolette není výjimkou. Mou tmavě rudou rtěnkou vytvořila na zdi, svém těle i šatičkách přímo umělecké dílo.

   Zhrozila jsem se, vykulila oči a jako první kontrolovala, jestli neměla potřebu rtěnku i ochutnávat. Naštěstí ne. Ale i tak nás čekalo spoustu práce. Nejspíš na tu dnešní oslavu nepřijdeme moc včas, protože budu muset Nicolette znovu vykoupat a převléci. A až přijdeme domů, budeme s Jackem muset popřemýšlet nad tím, co provedeme s výtvarným dílem naší dcerky. Namalovala to sice úžasně, ale na naší, jinak bílou, stěnu se to moc nehodí.

   Po tom, co jsem jí vykoupala a znovu načančala, jsem jí už raději nechala sedět v postýlce, abych mohla zabalit dárek pro Vanessu. Už chodí krásně, takže jsme jí koupili hračku na kolečkách, kterou za sebou může na provázku tahat.

   Na oslavě jsem všem vyprávěla o dnešní barevné příhodě, jak jsme jí s Jackem nazvali, a musím přiznat, že mě dost uklidilo, když jsem se dozvěděla, že nejsem jediná, kdo má vzpomínku na takový zážitek. Na oslavě bylo rodičů několik a mezitím co si děti hrály, jsme se bavili vyprávěním veselých příhod z jejich života. A že jich bylo. Je neuvěřitelné, co tak malí človíčkové už dokážou vymyslet a vytvořit.