Něco malého o mě :-)
Takžéé.. Jmenuju se Zuzka a vy si můžete na téhle stránce přečíst můj vymyšlený příběh..Snad se vám bude líbit..Možná sem časem přihodím i jiné věci..
Život po smrti - 131.kapitola
28. únor 2010 | 20.49 |
Jak už jsem dnes jednou říkala, je možný, že vám teď bude připadat Michaelova reakce přehnaná, ale ona vám to pak Isabel vysvětlí
Život po smrti
131.kapitola
Přecházel jsem po pokoji a zvažoval všechna pro a proti, když v tom ke mně odněkud dolehl Isabelin vyděšený hlas. ,, Michaeli, prosím tě! Nevzdávej to. Já tě potřebuju. " Zacpal jsem si uši. Musím mít teď jasnou mysl, bez jakéhokoliv ovlivňování, abych se mohl rozhodnout.
Když zůstanu tady, budu nablízku svým dětem, ale ony mě neuvidí a já je nebudu moci obejmout. Budu bloudit dvěma světy a stane ze mě snadný terč pro Adriena. Naopak, když se vrátím, čeká mě vcelku poklidný andělský život s Isabel. S Isabel, kterou miluju a slíbil jsem jí, že jí nikdy neopustím. Není fér, vybírat si mezi rodinou a přítelkyní. Ale .. co když můžu mít oboje?
,, Michaeli, miláčku, prosím! To mi nedělej! " zase to její volání. Co se to tam nahoře děje? V Isabelině hlase byl znát pláč. A do toho se ozvala Jenny. ,, Slíbils, že tu budeš! Koukej se vrátit zpátky, nebo si tam pro tebe dojdu a nasekám ti na holej zadek! " Musel jsem se zasmát. To je prostě Jenny. S ničím se nepáře. Ale to, co říká, znamená, že oni tam nějakým způsobem vědí, že jsem uvažoval nad tím, že se nevrátím.
Sešel jsem dolů do kuchyně, ale celý dům byl prázdný. Přenesl jsem se tedy do nemocnice, kde se k sobě choulila celá má uplakaná rodina. Chtěl jsem je utěšit, ale nešlo to. Nemám jak. V tu chvíli mi došlo, že opravdu můžu mít oboje. Všem jsem poslal pusu. ,, Nikdy vás neopustím. Vždycky na vás budu dávat pozor. Ať budu kdekoliv. "
Bylo mi líto, že je tam nechávám, ale opatrovat je můžu i z nebe. Je čas se vrátit.
Probudit se z téhle noční můry.
Otevřel jsem oči plné slz a zhluboka zalapal po dechu. Necítil jsem se dobře. Isabel vykřikla nadšením, když jsem se posadil a pevně mě objala. Musel jsem jí od sebe ale odstrčit. Zvedl se mi žaludek a rychle jsem vstával z postele. Isabel na mě nechápavě koukala, ale já jsem neměl čas nic vysvětlovat. S rukou na puse jsem se zavřel v koupelně a na poslední chvíli se složil na zem, abych se navždy mohl rozloučit s obsahem svého žaludku. Motala se mi hlava a zvracel jsem hned několikrát. Matně jsem vnímal vrznutí dveří a něčí přítomnost. Upřímně mi bylo úplně jedno, kdo to je. Měl jsem teď daleko jinačí starosti. Celým tělem mi otřásala nekontrolovatelná zimnice, z očí mi tekly slzy a zakuckal jsem se, protože můj žaludek si stále odmítal dát pokoj.
Až podle něžných pohlazení mi došlo, že osoba v koupelně je Isabel. Přiložila mi obklad na rozpálené čelo, posadila se za mě a sevřela mě v náručí. Když jsem začal plně vnímat její péči, rozplakal jsem se. Myslel jsem na tu hrůzu, co jsem viděl. Jak jsem na to mohl jen přistoupit?
Když mě nechal žaludek konečně v klidu dýchat, odtáhl jsem se od Isabel a zcela vyčerpán jsem si lehl na zem. Cítil jsem na sobě její zkoumavý pohled. Uteklo pár minut, než se na mě odvážila promluvit. ,, Miláčku .. musíš vstávat. " Zavrtěl jsem hlavou, že nechci. Nejprve mě nechala být, nespěchala na mě. Dobrou půlhodině jen hladila po vlasech, ale nechala tak, jak jsem byl. Potom přišla znovu ta stejná věta. ,, Miláčku, musíš vstávat. " A já jí stejně jako předtím, zavrtěním hlavy odmítnul. Tentokrát se ale nedala tak lehce odbít. ,, Lásko, nemůžeš tu ležet na studených dlaždičkách, pojď do postele. " Nereagoval jsem na to. Zavřel jsem oči a mým jediným přáním teď bylo, aby mi bylo alespoň o trochu líp.
Po další hodině jsem zaslechl v jejím hlase náznak zloby. ,, Michaeli vstávej. Je tu zima, máš na sobě jen slabé pyžamo, nemůžeš tu už dál ležet. Ta podlaha je studená, a když hned nevtaneš, dají ti to tvé ledviny pak pěkně sežrat! " Ani to mě ale nedonutilo.
Isabel se zvedla a někam odešla. Během vteřinky však byla zpět i s dekou, do které se mě snažila trochu zabalit. Sáhla mi na čelo, povzdechla si a znova zmizela. Tentokrát ovšem na dýl.
Vrátila se i s Dougem. Ten neřekl ani slovo, jen mě jako hadrovou panenku zvedl a odnesl do postele, kde jsem se okamžitě schoulil do klubíčka. Pak si s Isabel chvíli šeptali něco u dveří. Dolehly ke mně jen útržky vět. ,, Nechce .. nic neříká .. moc zle .. "otočil jsem se obličejem ke zdi a oči se mi zavíraly únavou.
Isabel si lehla za mě. ,, Zlatíčko natáhni nožky. Takhle si tlačíš na žaludek a bude ti zas zle. " pošeptala mi do ucha a já už neměl sílu protestovat. Prostě jsem udělal, co chtěla. Za odměnu mě políbila na tvář. ,, Jsem tu s tebou lásko. " Nic víc mi už neřekla a já jí za to byl vděčný. Byla vážně úžasná.
Potřeboval se vyspat. Isabel mě hladila ve vlasech a já pomalu usínal. To, co jsem viděl, mě trápilo. Nedokázal jsem to pochopit. Proto mi bylo tak zle. Asi tomu nebudete rozumět, ale .. tížilo mě svědomí.
Komentáře
| RE: Život po smrti - 131.kapitola | brity | 28. 02. 2010 - 21:03 |
| RE: Život po smrti - 131.kapitola | zuzik.14 | 28. 02. 2010 - 21:07 |
| RE: Život po smrti - 131.kapitola | love.u2 | 28. 02. 2010 - 21:14 |
| RE: Život po smrti - 131.kapitola | laneey | 28. 02. 2010 - 21:39 |
| RE: Život po smrti - 131.kapitola | lenka♪♫ | 28. 02. 2010 - 21:49 |
| RE: Život po smrti - 131.kapitola | revolucionrever | 04. 03. 2010 - 15:48 |
| RE: Život po smrti - 131.kapitola | alca.fe | 14. 03. 2010 - 18:34 |