Susieajejipovidka | Život po smrti - 96.kapitola

   ,, Pane Grishame, je to jen malá injekce, nebude to bolet. " chlácholil mě doktor, ale já jen vrtěl hlavou, že ne. Nedokázal jsem vysvětlit, odkud se ten strach bere. Ale něco mi říkalo, že nic proti bolesti nechci. Doktor pořád vyčkával s injekcí v ruce. ,, Pane Grishame? " Znovu jsem zavrtěl hlavou. ,, Nezlobte se, já to nechci. Já to vydržím. "

   George i doktor zavrtěli hlavou, ale nic neříkali. Nenutili mě. Posadil jsem se zpátky a doktor pokračoval. Byl jsem mu vděčný, že se teď snaží opatrně a jemně. Když už jsem měl ruku v sádře, řekl nám, že musím za týden na kontrolu. Poděkoval jsem mu a společně s Georgem jsme odcházeli.

   ,, Teď se vrátíme zase nahoru, změním ti podobu zpět a ty okamžitě zalehneš do postele. " vysvětloval mi šeptem George, co bude dál, když jsme se vraceli do parku. Byl jsem vyřízený. Skoro jsem usínal ve stoje.

   Přenesli jsme se zpátky a George mě ještě doprovodil do pokoje. Jako předtím zavřel oči a já měl opět svou podobu. ,, Díky Georgi, nevím, jak se ti odvděčit. " zasípal jsem, jelikož hlasivky už mi vypověděly službu a můj hlas si odcestoval neznámo kam, nejspíš na pořádnou dovolenou.

   George mě dostrkal k posteli. ,, Stačí, když teď budeš pár týdnů poslouchat na slovo, co ti řeknu. Jak tak na tebe koukám, ven se pěkně dlouho nepodíváš. " Vzal jsem si pyžamo a padnul do peřin. Cítil jsem se hrozně a navíc si připadal jako neschopné pako, protože mě musel George skoro celého oblíknout. ,, Snaž se, abys měl prsty pořád směrem nahoru, aby tě nebolely. A musíš s nimi párkrát denně zahýbat. Teď chvíli vydrž, přinesu ti léky, tak ještě neusínej. "

   Odešel pryč a já se položil na polštář. Potřeboval bych se něčím zchladit, celé tělo mi úplně hořelo, ale studenou sprchu jsem radši riskovat nechtěl. George by mě přerazil.

   Přemýšlel jsem nad tím, co se stalo v nemocnici. Proč jsem se tak vyděsil? Bylo to zvláštní. Najednou mě sevřela úzkost a něco mi našeptávalo, že to nemám přijmout. Proč se to ale stalo? Má to snad něco společného s těmi sny? Že by to byla nějaká špatná vzpomínka? Špatná zkušenost? Ach jo .. Jen co toho budu aspoň trochu schopný, tak zajdu za nimi, aby mi to vysvětlili. Ale tentokrát už tam budu muset sám. Isabel mě zřejmě nebude chtít už nikdy vidět. Není to fér, takhle mě trestat jen kvůli pár minutkám pochybení. Cožpak jsem se už dost nepotrestal sám? Ani se nepřišla zeptat, jak mi je.

   Z toho sebelitování mě vytrhl George, když se vrátil s léky. Rychle jsem si otřel slzy a posadil se. George přede mě naskládal několik krabiček. Vytřeštil jsem oči. ,, Tak tohle do mě nedostaneš ani náhodou! Vždyť je to množství jak pro celé nebe. " George se na mě podíval a nadzvedl obočí. No dobře no, tak jsem trochu přeháněl, ty krabičky byly tři. Ale i tak je to hodně. Zakryl jsem si pusu rukou. George zavrtěl hlavou. ,, Hele, teď tady velím já, takže ty si budeš ty prášky buď brát dobrovolně, nebo tě napojím na kapačku a bude vymalováno. Rozhodnutí je jen na tobě. " No teda! To mi nedává moc na vybranou co? Poslušně jsem sundal ruku z pusy a vybral si radši krabičky. George se spokojeně usmál a začal mi vysvětlovat na co který prášek je a po kolika hodinách je mám brát. Bezradně jsem na něj koukal a snažil se to zapamatovat. Prohlídl si můj výraz, povzdychl a přikývnul. ,, Dobře, chápu. Máš tu někoho, kdo na tebe může dohlídnout? Kdo na tebe dá pozor a zkontroluje tě i v noci? "Zamyslel jsem ,, Ne nemám. " odpověděl jsem mu nahlas a pro sebe si dodal ,, Už ne. "

   George se zamračil. ,, Ale no tak, Michaeli. Opravdu nemáš nikoho? " Pokrčil jsem rameny, ale pak mě to napadlo. ,, Vlastně .. možná, že Jenny .. " Ani jsem to nestačil doříct, když Georgie vykřikl ,, Paráda! Hned jsem zpět. "

   Koukal jsem za ním s otevřenou pusou.