Něco malého o mě :-)
Takžéé.. Jmenuju se Zuzka a vy si můžete na téhle stránce přečíst můj vymyšlený příběh..Snad se vám bude líbit..Možná sem časem přihodím i jiné věci..
7.kapitola
6. březen 2010 | 10.21 |
Mé kouzelné dítě
7.kapitola
Marseille, Francie
Dnes je Nicolette přesně půl roku. Ten čas hrozně letí, pamatuju si to, jako by to bylo dnes, co mi jí lékař poprvé vložil do náruče. A přitom už je z ní půl roční slečna. Naplánovali jsme pro ní dětskou oslavu. Půl roku vám přeci není každý den. Sezvala jsem všechny své známé s dětmi a vyzdobila dům. Katlin už byla zpět, takže mi pomáhala a samozřejmě byla pozvaná i s Vanessou.
Rozvěsily jsme po domě balónky a napekly cukroví. Oslava mohla začít. Oblékla jsem Nicolette do růžových dupaček a položila jí zatím do ohrádky. Jack si vzal taky volno.
Ve dvě odpoledne se začali scházet všichni pozvaní a každý přinesl Nicolette malý dáreček, i když jsem jí říkala, že nemají nic kupovat. Tohle není oslava narozenin, jen menší oslava toho, že se za ten půl rok naučila už tolik věcí.
Já a Jack jsme si povídali s rodiči a Nicolette byla konečně ve společnosti více dětí. Všechny se smály, ty starší běhaly po zahradě a mladší ležely nebo seděly na dece společně s Nicolette a vyprávěly si sáhodlouhé žvatlací příběhy, kterým rozumí jen oni.
Jako by nám Nicolette chtěla dokázat, že už je opravdu velká holka, začala pořádně vnímat, když na ní někdo mluvil a dokonce udržela chvilkovou pozornost. Doktorka s ní zkoušela, co všechno dovede a Nicolette jí toho předvedla opravdu hodně. Dokonce se v ordinaci sama posadila. Ležela na lehátku na bříšku a vyškrábala se z toho do sedu. Udělala to tam úplně poprvé, takže jsem z toho byla samo sebou unešená. Ona mě umí pořád překvapovat.
.
...................................................................
Gary, Indiana
Michael svůj šestý měsíc neprožíval moc vesele. Asi v polovině února se nám začal v noci s pláčem budit a bylo těžké ho utěšit. Napadlo mě, že jestli nemá třeba konečně hlad, tak jsem ho chtěla nakrmit, ale on se rozplakal ještě víc. Nepotřeboval ani přebalit. A přesto pláč neustával. Navíc to nebylo jen nespokojené vztekání jako vždycky. Michaelovi tekly i slzičky a to se stávalo málokdy. Znamenalo to jediné. Něco ho bolí.
Vzala jsem si ho k sobě do postele, aby nebyl v postýlce sám. Ležel na bříšku vedle mě a já ho hladila. Otírala jsem mu tvářičky od slz a on pootevřel pusinku. Věděla jsem, že chce žužlat můj prst. Položila jsem si ho na sebe a dovolila mu to. Po chvilce přestal s poplakáváním a začal si broukat. Ani jsem si nevšimla, že nás Joseph už chvíli pozoruje. Posadil se a rozsvítil lampičku. ,, Co to tady vyvádíte uprostřed noci? " zabručel mrzutě a já mu prstem naznačila, ať mluví potichu, protože Michael konečně usnul. ,, Něco ho trápí a já nevím co. " povzdychla jsem si a Joseph se zarazil. ,, Jak to, že ho něco trápí? " Naklonil se přese mě a podíval se na Mikea, který mi i ze spánku ožužlával prst.
Pokrčila jsem rameny. ,, Nevím, plakal a nepomohlo ani nakrmení a ani přebalení. Tak jsem ho vzala sem. Třeba se mu jen stýskalo. Teď už je to dobrý. " Joseph si ho prohlížel a nejspíš o tom přemýšlel. Pak dal Michaelovi pusu na hlavičku, zašeptal ,, Hezky se vyspi synku. " a otočil se ke mně zády. Pokračoval ve spánku dál, ale já jsem ještě pěknou chvíli usnout nemohla a prohlížela jsem si svého nejmladšího syna. Je kouzelný, když spinká.
Další den Michaelovo poplakávání pokračovalo. Odpoledne ho Joseph přinesl v náruči s tím, že má zvýšenou teplotu. Na nic už jsme nečekali a okamžitě ho vezli k doktorovi. Rebbie mezitím hlídala ostatní děti.
Trnula jsem hrůzou, co se našemu miláčkovi asi děje, ale když mi to doktor řekl, musela jsem se sama sobě vysmát. Jak to, že mě to nenapadlo? Vždyť už je to mé sedmé dítě.
Michaelovi se klubou ven první zoubky, proto ten pláč. Viděla jsem, že i Joseph si oddechl. Prořezávání zoubků sice znamená pár probdělých nocí celé rodiny, ale rozhodně to není žádný problém a už vůbec ne nic vážného.
Michael to prožíval úplně stejně jako kdysi jeho sourozenci. Naříkal a do pusinky strkal téměř všechno, co měl po ruce, aby si alespoň trochu ulevil. Museli jsme všechny věci, kromě jeho gumových hraček dávat pryč z dosahu. A veškeré jeho hračky jsem musela snad každou hodinu omývat, protože je ocucal a hodil na koberec. U jídla se vztekal ještě víc než předtím, protože mu všechno bylo nepříjemné. Jediné s čím se spokojil, byla lahev s dudlíkem.
No .. ale rostu mu zoubky, to už je z něj veliký kluk.
Komentáře
| RE: 7.kapitola | revolucionrever | 06. 03. 2010 - 10:49 |
| RE: 7.kapitola | tamarpag | 06. 03. 2010 - 11:01 |
| RE: 7.kapitola | love.u2 | 06. 03. 2010 - 13:02 |
| RE: 7.kapitola | laneey | 06. 03. 2010 - 13:15 |
| RE: 7.kapitola | brity | 06. 03. 2010 - 14:15 |
| RE: 7.kapitola | lenka♪♫ | 06. 03. 2010 - 20:35 |
| RE: 7.kapitola | hanisshka | 09. 03. 2010 - 23:11 |