Susieajejipovidka | Život po smrti - 102.kapitola

   ,, Zlato? Jsi vzhůru? " ptala se mě šeptem Isabel a já se usmál. Už dobrých pět minut jsem vnímal, jak si mě prohlíží a prstem mi přejíždí po tváři. Otevřel jsem oči a protáhl se. ,, Jsem. Miláčku, to tady u mě celou dobu sedíš? " Zaculila se na mě a pokrčila rameny. ,, To víš, že ano. Dávala jsem na tebe pozor. Zase ti stoupla horečka. Ale jak jsem tě tak pozorovala, spalo se ti moc dobře, viď? Takhle spokojeného už jsem tě dlouho neviděla. " Přikývl jsem. ,, Měl jsem moc krásný sen. Byla si v něm ty, moje děti, máma a můj Neverland. Prostě nádhera. Při vzpomínce na ten sen jsem se znovu usmál.

   ,, Proč ses vlastně ptala, jestli už jsem vzhůru? Neříkej mi, že už je zase čas na prášky. " zaúpěl jsem, protože mi přišlo, že už se do mě nevejde ani ten nejmenší prášeček. Začínalo mi být špatně spíš z nich. Isabel mě škádlila. ,, Ale, ale máme tady nějakou vzteklinku. " usmála se a pak mě uklidnila. ,, Nemusíš se bát. Léky už jsi dobral. Zatím. Podle mě bys měl dostat další, pořád nevypadáš dobře a .. nesnaž se mi odporovat, vím, co vidím. "pohrozila mi prstem, když jsem se nadechnul k protestu. Tak jsem pusu jen naprázdno otevřel a zase zaklapl. Isabel mě letmo políbila. ,, Ptala jsem se, jestli jsi vzhůru, protože musím pryč, tak abys o tom věděl. " Překvapeně jsem na ní zamrkal. ,, A kam musíš jít? " Isabel se zasmála a zavrtěla hlavou. ,, No zlato .. pár dní máš volno a hned zapomeneš co je náš hlavní úkol. Musím přece dolů. Mám tam práci. "

   Jak jsem na to mohl zapomenout? Nejspíš to bude tím, že už od 23. prosince jsem pro nikoho nebyl. A teď je 1. ledna. Isabel se oblékla a loučila se se mnou. ,, Tak hezky lež, já se budu snažit být co nejrychleji zpátky. " Už skoro zmizela, když jsem si na něco vzpomněl a leknutím si zacpal pusu. Isabel vykulila oči. ,, Copak je? Je ti špatně? " Rychle ke mně přiskočila a zatřásla se mnou. ,, Posloucháš mě? Co se děje? Zlato promluv! "

   Zamrkal jsem na ní a potichu řekl ,, Nesmíš dolů. " Isabel se na mě nechápavě dívala. Pak mi položila ruku na čelo. ,, O čem to mluvíš broučku? To víš, že musím dolů, někdo tam na mě čeká. Ale pokud je ti zle, tak .. " Vrtěl jsem hlavou a dal jí ruku na stranu, když pořád zkoušela, jak vysokou mám horečku. ,, Isabel, nech toho, jasně, že mám horečku, ale to s tím nijak nesouvisí. Ani ti to neříkám, protože by mi bylo zle. Ty dolů prostě nesmíš. Hrozí ti tam nebezpečí. " vyhrkl jsem na ní a viděl, jak jí v očích blýsklo pochopením. Posadila se vedle mě a nešťastně se zeptala. ,, Ty myslíš .. " přikývl jsem, že přesně to myslím. ,, Promiň. " špitl jsem a v očích mě pálily slzy, při vzpomínce na to, co jsem provedl a tím způsobil. Isabel si mě přitáhla k sobě. ,, Ne .. zlato honem schovej ty slzy, nebo ti bude hůř. Neplakej, nic se neděje. " Držel jsem se jí, jak nejpevněji jsem svedl. Měl jsem strach jí pustit. Co když si jí dole najde? Co když mu podlehne? To přeci nesmím dovolit. ,, Prosím nechoď. "

   Isabel zavrtěla hlavou. ,, To nejde Michaeli. Je to má práce, má povinnost. Nemůžu se tu schovávat. Musím jít. Ale neměj strach. Budu dávat pozor. " Políbila mě na čelo a usmála se. Abych pravdu řekl, vůbec mě to neuklidnilo. Ale co můžu dělat? Má pravdu. Tohle je hlavní účel andělů, nemůže se jen tak rozhodnout nejít dolů. Co by s tím chudákem bylo?

   Povzdychl jsem si. ,, Tak jo. Ale prosím tě, snaž se být co nejdřív zpět. " Slíbila mi, že se bude snažit a zmizela. Zachumlal jsem se pod peřinu a čekal. A ona pořád nešla. Co když se brzy neobjeví? Co budu dělat? Mám se jí vydat hledat? Panebože.. přijde mi to už jako celá věčnost, co odešla.