Susieajejipovidka | Život po smrti - 109.kapitola

   S odhodláním pro věc jsem zašel za Rolandem a požádal ho, zda by nějak nemohl u nich zařídit, abych zase začal normálně pracovat. Roland mi jen řekl, ať na chvilku počkám venku. Tak jsem čekal. A doufal v pozitivní odpověď. Už mě vážně nebavilo jen nečinně sedět v pokoji. Chtěl jsem taky pomáhat. Naštěstí bylo mé žádosti vyhověno. Roland vyšel z pokoje s tím, že zatím sice nedostanu svěřence, ale opět mi začnu chodit jména lidí, kterým nadešel jejich čas, a mají se dostat na druhou stranu.

   Isabel se to zpočátku moc nelíbilo. Pořád mi říkala, že bych měl ještě odpočívat a dál nabírat síly, ale já jí oponoval tím, že už jsem se naodpočíval ažaž a sil mám na rozdávání. To to na mě potom zkoušela s tím, že mi dole hrozí nebezpečí kvůli Adrienovi a že bych ho radši neměl pokoušet. I z toho jsem se ale dokázal vymluvit. Stejný strach jako měla kvůli Adrienovi ona o mě, jsem měl i já o ní. Takže to nakonec vzdala. Byl jsem nadšený, když mi přišlo první jméno. Ne, že bych to tomu člověku dole přál, ale .. no chápete moje pocity, že jo?

   Na naší práci se za tu dobu, co jsem měl volno a pak marodil, což je od 24. prosince, vůbec nic nezměnilo. Lidé pořád nesnášejí okamžik, kdy jim řeknete, že už vlastně nežijí, moc dobře. Stále se v tu chvíli objevuje mnoho emocí. Je to dost vypjatá situace. Poměrně klidně to snáší jen lidé, kteří smrt čekali z důvodu nemoci, nebo stáří. Ostatní křičí, obviňují nás, nadávají, pláčou, hroutí se, vztekají se, vyčítají .. No už to vlastně znáte. Několikrát jste u toho byli se mnou a víte, co se v tu chvíli děje. Ale tak či onak, je to naše práce. A kdybychom to nedělali, po světě bude bloudit spousta ztracených duší. Takže naše práce, náš úkol, je velmi důležitý. A ačkoliv jsem si již mnohokrát stěžoval, v hlouby duše, to dělám rád. Jsem rád, když můžu pomáhat. A brzy budu zase učit pomáhat i jiné.

   Týden před sundáním sádry se u mě totiž zastavil Roland. ,, Ahoj. Jdu ti vyřídit, že až ti sundají sádru, budeš mít taky svého svěřence. Nevím, zda to bude hned ten den, ale můžeš to očekávat v nejbližší době. " Poděkoval jsem za vzkaz a upaloval to říct Isabel, která byla zrovna u Lori. ,, Ahoj holky! " vřítil jsem se do pokoje s úsměvem od ucha k uchu. Chvíli si můj výraz se smíchem prohlížely a pak mě taky pozdravily.

   Jo! Pravda, já jsem vám to ještě neříkal. Lori se konečně rozmluvila. Nejprve jí to dělalo vážně problémy, až mi jí bylo líto, ale nakonec si zřejmě vzala k srdci mou radu, že pokud nechce poslouchat jen Isabelino tlachání, musí se do hovoru taky zapojit. A po tom, co poznala i Jenny .. no co vám budu povídat .. nic jiného než rozpovídat se jí nezbylo. Ale je to dobře. Je moc příjemná a je s ní legrace.

   No, ale abych se vrátil k tomu, kde jsem skončil a o čem jsem chtěl původně mluvit. Vychrlil jsem na ně tu úžasnou zprávu a radostí jsem si poskočil. ,, Konečně budu mít zase svěřence a nebudu dolů chodit jen sám, " Isabel si neodpustila poznámku. ,, Hlavně nezapomeň být milý zlato. " zamračil jsem se na ní. ,, No jo pořád, odpustíš mi to vůbec někdy? " Zamyslela se. ,, Za to, že si to prozradil Jenny? Hmmm .. počkej .. ne! "zaculila se na mě a já měl najednou obrovskou chuť mít jí zas jenom pro sebe a vyznávat jí lásku tím nejsladším způsobem.

   Zhluboka jsem se nadechl, abych mohl pokračovat v mluvení a netřásl se mi hlas. ,, Jak se vůbec má Jenny? Poslední dobou jí málo vídám. Nemluvily jste s ní, nebo s Dougem? " Lori se usmála. ,, No já jsem jí viděla zrovna včera. Ale ani mi neměla čas odpovědět na pozdrav, protože zase vedla hádku s Claudií. Nevím, jestli je dobře, že jsou ony dvě spolu. Obě ty holky jsou stejné, mají podobnou, hodně podobnou povahu a to vyvolává konflikty. " uzavřela Lori svůj výklad a já jen pokýval hlavou. ,, Jo, máš pravdu. Zuří mezi nimi vážně hotová válka. Snad to Jenny zvládne, netušil jsem, že je to tak vážné, když s tím za mnou první den přišla. " pronesl jsem nahlas své obavy a Isabel mě pohladila po ruce. ,, To víš, že to zvládne zlato. Nemyslím, že Claudia bude pořád taková. Musí si jen zvyknout. A Jenny přeci ví, že v případě problému, má nás. " Panejo, asi se budu brzy vznášet láskou.

   Povídali jsme si všichni takhle snad každý den. Byl takový klid. To jsem ale ještě nevěděl, že už brzy se to má všechno změnit.

   Ta změna propukla v den, kdy mi měli sundat sádru. Jako obvykle přišel George a změnil mi podobu. Isabel se mi jako obvykle smála, že mi nemůže dát takhle pusu na rozloučenou, protože by měla pak pocit, že je mi nevěrná. Já jako vždy protočil oči a vzal jsem si od ní tu pusu sám. Hned potom jsme s Georgem zmizeli dolů.

   Úplně jsem se nedočkavostí třásl na to, až mě doktor sádry zbaví. Pozval nás do ordinace a nabídl nám židle. ,, Tak jak se vede vaší ruce? " zeptal se mě s úsměvem a já mu s úsměvem po pravdě odpověděl ,, Nemůže se dočkat, až bude venku. " Všichni tři jsme se tomu zasmály a doktor pokrčil rameny. ,, No .. tak nač déle čekat, pustíme jí z toho vězení. "

   Nastavil jsem ruku, aby mohl začít, ale on se rozhlížel po stole a vrtěl při tom hlavou. ,, Hledáte něco, pane doktore? " odvážil jsem se zeptat a on, aniž by v hledání přestal jen zamumlal. ,, Ano .. víte, jsem tu už pár dní bez sestry .. no kde jen ty nůžky mohou být? "

   Rozhlíželi jsme se s Georgem ze svých míst po ordinaci a snažili se mu pomoci. Byl jsem úspěšný. Viděl jsem je ležet na skříňce u okna. V duchu jsem se zaradoval a chtěl doktora upozornit. Než jsem mu to ale stačil říct, něco se stalo.