Susieajejipovidka | Život po smrti - 115.kapitola

   ,, Tak jo zlato, teď už vážně musím jít. " Zvedla se po chvíli Isabel, políbila mě na tvář a s úsměvem vyšla ze dveří. Protáhl jsem se a přemýšlel, jestli se mi chce vstávat, nebo ne. Po úplně kraťoulinkém rozhodování jsem se přišel na to, že ne. Žádnou práci zatím nemám, tak proč nevyužít volného času k procvičování své nové schopnosti? U toho můžu klidně sedět zachumlaný pod peřinou.

   Čím začít? Rozhlížel jsem se po pokoji a hledal vhodný předmět k mým pokusům. Musí to být něco, co není těžké, taky to nesmí být nic, kvůli čemu bych musel vyhledat lékařskou pomoc, kdyby se náhodou něco zvrtlo. Ale zase jsem nechtěl trénovat s polštářem, jak mi radil George. Už jsem přeci zvládl nůžky, tak se nebudu vracet k něčemu tak jednoduchému, jako je polštář.

   Pohledem jsem zavadil o malý obyčejný hrnek, který stál v poličce. Ha! Mám to! Vylezl jsem z postele, postavil hrnek na stůl a zas hupsnul pod peřinu. Opřel jsem se o zeď, kulil oči na hrnek a snažil se své myšlenky uspořádat tak, abych veškeré soustředění upínal jen k němu. Stačil by mi maličký náznak. Alespoň nepatrný pohyb. Chtěl jsem, aby jen dojel doprostřed stolu. ,,POHNI SE! POHNI SE! POHNI SE! " Nic. Ani slabé zachvění. Tak ještě jednou. ,, POHNI SE! POHNI SE! " Zase nic. Sakra! Ale možná .. možná je to tím, že jsem od něj moc daleko.

   Vyhrabal jsem z vyhřátých peřin a postavil si židli kousek od stolu. Posadil jsem se na ní a znovu upínal zrak k hrnečku. ,, NO TAK POHNI SE! JEN KOUSEK! MALÝ POHYB STRANOU! POHNI SE! " Ani tentokrát jsem nebyl úspěšný. Pořád se nic nedělo, ale já byl odhodlaný se nevzdat. V té ordinaci jsem to přece dokázal!

   Ani nevím, jak dlouho jsem tam u toho seděl a zkoušel to. Pět minut? Tři hodiny? Opravdu nevím. Ale z veškerého toho soustředění už mě rozbolela hlava a oči. Moje snažení bylo bez účinku. Složil jsem hlavu do dlaní a byl vážně zklamaný. Proč se ten zatracený hrnek nemůže pohnout?? Copak po něm chci tak moc? Co mu udělá, když se maličko pohne do strany? Jde jen o pár centimetrů. Jen se trošku posunout. Jen kousek. Proč to pro mě nemůže udělat?

   A najednou se to stalo. Hrnek vystřelil do vzduchu a zastavil se až o dveře, kde spadl na zem a rozbil se na několik kusů. No .. pokrok to byl. Pohnul se sice trochu jinak, než jsem si původně představoval, ale pohnul. Koukal jsem na to s otevřenou pusou. Dokázal jsem to! Povedlo se! Jupííí!

   Ale má to jeden háček. Celkem podstatný háček. A to že .. zase nevím, jak jsem to udělal. Co se stalo? Co je ten hlavní důvod, který to spustí? Prohlížel jsem si střepy, které se povalovaly na zemi, a lámal si s tím hlavu. Asi to budu muset odložit na jindy. Dneska na to asi není ten správný den. Alespoň jsem si to tak odůvodnil.

   Vstal jsem od stolu a šel po sobě uklidit ten nepořádek. Zrovna jsem sbíral jeden z ostrých střepů, když mi někdo poklepal na rameno. Příšerně jsem se lekl a o střep se řízl do palce. ,, Au! Sakra! " zanadával jsem a otočil se na tu nezvanou návštěvu. Věděl jsem, že to není Isabel, protože ta se sem nikdy takhle neplíží. Ale ta osoba, co přede mnou stála .. no řekněme, že tu bych tady čekal asi jako poslední.