Susieajejipovidka | Život po smrti - 90.kapitola

   Potichu jsem vstoupil dovnitř. Ležela na posteli a pod přívalem pláče se celá třásla. Ten pohled na ní mi rval srdce z těla. V hlavě mi zněl škodolibý hlásek ,, To tys to způsobil, ty za to můžeš. " Zavřel jsem na chvíli oči a zavrtěl hlavou, abych ho zahnal, i když jsem věděl, že je to pravda.

   Byla otočená ke zdi, takže si ani nevšimla, že jsem uvnitř. A to je dobře, jinak bych zas skončil venku a možná i hůř.

   Posadil jsem se k ní na postel a přemýšlel, zda mám ještě vůbec právo se jí dotknout a utěšovat. Nakonec jsem myšlenky odsunul stranou a lehce jí pohladil po vlasech. ,, Neplakej prosím. " Když slyšela můj hlas, tak sebou trhla. A nejspíš si usmyslela dělat pravý opak toho, o co jí poprosím, protože se rozvzlykala ještě víc. Ale to, že mě hned nesrazila z postele dolů, byl pokrok.

   ,, Michaeli odejdi, nemáš tu co dělat. " povídala přes slzy a obličej měla schovaný v dlaních. Odmítala se na mě podívat a já jí chápu, nejspíš sem jí odporný tak jako sobě. V jejím hlase už nebylo ani památky po zlobě. Tohle byla čirá bolest a utrpení. Svíralo mi to srdce.

   ,, Ale mám tu co dělat. Musím napravit, co jsem pokazil. Nebo se o to alespoň pokusit. Chápu, že už se mnou nechceš mít nic společného, ale .. musíš vědět, že to co jsem udělal, mě moc mrzí. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Záleží mi na tobě a i když už tomu nevěříš .. já tě miluju. " pořád jsem jí hladil, takže mě překvapilo, když se najednou prudce posadila. Lekl jsem se jí a instinktivně zdvihl ruce k obraně. Čekal jsem ránu a netvrdím ani v nejmenším, že bych si jí nezasloužil.

   Ona do mě ale jen strčila a při tom křičela ,, Jak jsi mi to mohl udělat?! " vstala z postele a strkala mě pryč. ,, Isabel musíš mi věřit, že jsem nebyl při smyslech, já vím, že mě to neomlouvá, ale jinak bych to neudělal. Vždyť ho znáš, víš, jak dokáže ovládat. Sama si to zažila, a kdybych tam nebyl, tak .. " ,, Tak co?! " rozkřičela se ještě víc a mě došlo, že tohle jsem vytahovat neměl. Proč prostě nedokážu dřív přemýšlet, než něco plácnu? ,, Chceš mi snad předhazovat, jak si mě zachránil? Myslíš si, že to nevím?! Ale došlo ti v té tvé tupé makovici, že ta věc s Adrienem je to poslední, za co se na tebe zlobím?! " Zvyšovala hlas víc a víc. Začínal jsem z ní mít strach, ale musím to vydržet až do konce. Zasloužím si to.

   ,, Jsi lhář! Chtěl si mě tu nechat! " už zase začínala plakat. Pořád do mě strkala a já pomalu couval ke stolu. ,, Isabel, prosím, věř mi, že nechtěl. Nenechal bych tě tu. Přišel bych se tě zeptat, jestli nechceš jít se mnou. A kdybys nechtěla, tak nikam neodejdu. " Upínal jsem k ní prosebný pohled, ale ona byla neoblomná. ,, A proč ti to mám věřit? Jak mám vědět, že to neříkáš jen tak?! " ,, Protože tě miluju!! Jsi to nejcennější, co mám! " už jsem brečel taky. Dostrkala mě až ke stolu a já se o něj opřel. Oběma rukama. Pravačka se mi podlomila a mě se bolestí zatmělo před očima. ,, Auuu! " zaskučel jsem a přitáhl si ruku k tělu. Isabel najednou úplně ztichla a jen na mě třeštila oči. Posadil jsem se na zem a snažil se rozdýchat tu nepříjemnou nevolnost. Sklonila se ke mně ,, Co se stalo? " Zavrtěl jsem hlavou, že nic. ,, Jsi si jistý? " ptala se a vypadalo to, že má o mě vážně starost. Nechtěl jsem ale, aby mi odpouštěla z lítosti. ,, Já už půjdu. Ještě jednou se ti moc omlouvám. Ať už mi věříš nebo ne, já tě miluju. " Snažil jsem se postavit a jít k sobě, ale nohy se mi třásly. ,, Nikam nechoď, ještě jsme nedomluvili. " informovala mě a sedla si na zem naproti mně. ,, To co si udělal, byla ta nejošklivější věc na světě. Ublížil jsi mi, hodně .. " Chtěla mluvit dál, ale skočil jsem jí do řeči. ,, Já to všechno vím, Isabel a věř mi, že si to budu vyčítat každičkou vteřinu. Je mi .." ,, Zmlkni Michaeli, teď mluvím já. " Takhle tvrdá ke mně ještě nikdy nebyla. Poslušně jsem zavřel pusu a se slzami v očích čekal, co se dozvím. ,, Musíš mi slíbit, že už to nikdy neuděláš. Pokud mi jen jedinkrát zalžeš, nadobro si u mě skončil. " Vykulil jsem na ní oči. Je tohle odpuštění?

   ,, Isabel, ty ..ty už se na mě .. už se na mě ... ? " ,, Ale to víš že se na tebe zlobím a budeš se muset hodně snažit, abys to odčinil. Ale i když jsi takový hlupák a to největší trdlo jaké jsem kdy poznala, miluju tě. " Jindy bych se byl za tohle urazil, ale v tuhle chvíli mi to připadalo jako ty nejsladší slova. Nebyl jsem schopný něco říct. Prohlížela si mě a pak se smutně zeptala ,, Nevypadáš,, že bys měl radost, takže o to asi nestojíš. " Rychle jsem se rozpovídal ,, Kdepak miláčku, mám velikou radost. Ty jsi .. jsi prostě úžasná. " Rozmáchl jsem rukama, abych jí předvedl, jak velkou radost mám, ale ten prudký pohyb zase vyvolal nesnesitelnou bolest v mé pravé ruce. Proti mé vůli se mi hnaly do očí slzy a já ruku zas rychle stáhl a tiskl si jí k hrudi.

   ,, Michaeli, co je? Co se stalo? Tebe bolí ta ruka, co si strčil do dveří, že? " Zaháněl jsem slzy a mlčel. ,, Ukaž mi to. " poručila Isabel. Kroutil jsem hlavou, že nechci. ,, Michaeli nerozčiluj mě zas a ukaž! " zase začínala křičet, tak jsem neochotně natáhl ruku před sebe a ona vyjekla. ,, Panebože! Vždyť jí máš celou oteklou a modrají ti prsty! " Skuhral jsem a fňukal, když mi vyhrnovala rukáv a otáčela mi ruku sem tam. ,, Isabel .. au, prosím tě .. au .. nesahat, nesahat. " Dotýkala se mě jen zlehka, ale já si stejně kousal rty, abych nevykřikl bolestí. Už se na mě zase mračila. ,, Nebuď jako malej! Neměl si tam tu ruku strkat! Ty si takový pako, že to snad ani není možný!! " Tolik nadávek jako teď za těch pár minut jsem od ní neslyšel za celý rok a půl. Ale zas měla pravdu. Polykal jsem slzy a ona vstala. ,, Jdi si sednou na postel, trochu to zchladíme a stáhneme. Snad to bude zítra dobrý. " Opatrně a hodně pomalu jsem se zvedal a docupital k posteli. Isabel se po chvíli vrátila s chladivým obkladem a začala mi ruku zavazovat. S úsměvem jsem jí poděkoval.

   Ona pořád ale měla v očích smutek.