Susieajejipovidka | Život po smrti - 92.kapitola

   Asi kolem desáté otevřela Isabel oči a rozespale se na mě podívala. ,, Ty už jsi vzhůru? " zašeptala a zase oči zavřela. Políbil jsem jí na tvář. ,, Jsem, ale ty klidně spinkej dál. " Nemusí vědět, že jsem nespal vůbec. To je můj problém, já si to zavinil.

   Chvíli ležela se zavřenýma očima dál, ale potom se posadila a dlouze si mě prohlížela. Díval jsem se jí do očí a po deseti minutách úplného ticha už jsem to nevydržel a zeptal se. ,, Co se děje? " Isabel nadzvedla obočí. ,, Vypadáš strašně. " Zamrkal jsem a s úsměvem poděkoval. ,, Děkuji, jsi moc milá. " Jen pokrčila rameny a vstala z postele. Víc mi neřekla ani slovo. Pomalu mi začalo docházet, že se něco děje. Ona se pořád zlobí. Stále to není v pořádku. Jenže co mám dělat? Mám jí nechat, aby se s tím vyrovnala sama, nebo s ní mám o tom mluvit?

   Vstal jsem z postele, že půjdu za ní, ale jen co jsem se posadil, zamotala se mi příšerně hlava. Položil jsem se zpátky a zavřel oči. Isabel naštěstí nic neviděla, jinak bych mohl počítat s dalšími nadávkami. Možná jsem přece jen neměl zůstávat venku, když tam tak mrzne. Otevřel jsem oči a pak opatrně vstal.

   Isabel vyšla z koupelny, ale stále se mnou nemluvila. Začínal jsem z toho mít hodně nepříjemný pocit. Došel jsem k ní, objal jí kolem pasu a chtěl jí políbit, ale ucukla mi. Teď už jsem byl dočista zmatený. ,, Isabel co .. " ,, Promiň Michaeli, já .. " nedopověděla to a otočila se ke mně zády.

   ,, Isabel já to nechápu. " postěžoval jsem si. Zavřela oči a povzdychla si. ,, Promiň, já .. prostě jsem přemýšlela a ..nedokážu to. Uvědomila jsem si, že ti pořád nevěřím. Nejde to. Zatím ne. Potřebuju si to všechno promyslet. " Koukal jsem na ní s otevřenou pusou. ,, Nedokážeš .. ale vždyť .. v noci .. vždyť .. " nenacházel jsem ta správná slova a jen jsem na ní třeštil oči. Pohladila mě po rameni. ,, Já vím, co myslíš, ale .. byla to chyba. Unáhlila jsem se. "

   Chyba? Unáhlila se? Vážně tohle řekla, nebo jen blouzním? Promnul jsem si oči. ,, Chyba? To ne .. prosím .. že je tohle jen další zlý sen? Tohle se přece neděje? " z očí mi padaly obrovské slzy. Musel jsem si zakrýt pusu, abych zastavil hlasité vzlykání.

   I Isabel měla v očích slzy a vysvětlovala mi. ,, Michaeli, neplakej, já .. podívej v noci to bylo nádherné, ale .. promiň, nějak jsem ti to nevěřila, já .. Byla to chyba. " ,, Nevěřila?! Chyba?! " vyjekl jsem hystericky a odmítal tomu uvěřit. Tohle nemůže být pravda. Isabel pokračovala dál. ,, Ano, chyba. Já .. pochop, bylo to moc brzy. Tys .. tys mi ublížil a já potřebuju .. víš v noci jsem přemýšlela a .. pořád ti úplně nedůvěřuju. Bude lepší, když se teď nebudeme nějaký čas vídat, ano? Potřebuju si to všechno urovnat. Sama za tebou pak přijdu a uvidíme, zda ještě budeš chtít pokračovat. "

   Kroutil jsem hlavou zoufalost se mi vkrádala do každého kousku těla. Nedokázal jsem jí už ani nic říct. Zvedl jsem z postele svou mikinu a nemotorně se snažil si jí jednou rukou obléknout. S tou druhou jsem nemohl ani pohnout. Isabel ke mně tiše přišla a chtěla mi pomoci. Ustoupil jsem od ní. ,, Ne .. nech .. nesahej na mě prosím, zvládnu to sám. " Pral jsem se s mikinou a nedokázal zastavit slzy. Byl jsem nešťastný a zároveň měl vztek. Isabel se mi pořád snažila pomáhat. ,, No tak, chci ti jen pomoc, sám to nezvládáš. Ublížíš si. Michaeli tu ruku bys měl někomu ukázat, nevypadá to hezky. "

 Neodpověděl jsem a bez rozloučení od ní vyběhl. Polykal jsem hořké slzy a utíkal k sobě. S pláčem jsem se svalil na postel a několik minut jen vzlykal do polštáře. Jak mi to mohla říct? Já vím, že jsem jí hodně ublížil, ale tohle .. to bylo kruté.

   Bylo mi zle a bolest ruky byla nesnesitelná. Už to nevydržím, musím to někomu ukázat.