Susieajejipovidka | Život po smrti - 64.kapitola

   Mlčela. Nechtěl jsem jí nutit k tomu, aby mi to řekla, ale přiznávám, že jsem byl zvědavý a napnutý jako kšandy. Seděl jsem potichu jako myška. Ani jsem se nehnul a čekal, jestli se mi Jenny svěří nebo ne. To ticho bylo nekonečné.

   Konečně! Nadechla se ke slovům. ,, Víš, Mikeu, jde o to, že .. no že já a Doug .. víš náš vztah už není úplně jen tak přátelský, ale pořád se mezi nás pletlo Dougovo snažení u Isabel a já myslela .. myslela jsem, že když mu Isabel konečně řekne pravdu, když mu poví, že ho nemiluje .. bude mít náš vztah větší šanci pořádně se rozvinout. " dopověděla a rychle uhnula pohledem. Vzal jsem jí za druhou ruku. ,, Jenny .. podívej se na mě. " Udělala to a já u ní snad poprvé za celou dobu co jí znám zahlédl nervozitu a rozpaky. Usmál jsem se na ní, ale jí se v očích objevily slzy. ,, Oh, Jenny, zlato, to bude dobrý. Promiň, tolik jsem se zabýval sám sebou, že jsem si ani nevšiml, co prožíváš ty. Ale určitě to vyjde. " Otřela si slzy a usmála se na mě. Musel jsem jí obejmout. A pořádně. Dlužil jsem jí to. Ona mi objetí opětovala a chvíli jsme tak vytrvali. Potom jsem jí pošeptal ,, Měla bys být s ním, ne tady. " Jenny se mi zadívala do očí a pak zavrtěla hlavou. ,, Kdepak, jen si nemysli, že se mě tak rychle zbavíš. Nejprve chci vědět, co uděláš ty. No? Teď už přece víš, že Isabel to nechtěla, nic spolu nemají. "

   Pousmál jsem se, ale řekl něco, nad čím nechápavě zavrtěla hlavou a vykulila oči. ,, Jenny .. já už to vzdávám. Dnes odpoledne jsem přemýšlel a .. už nemám sílu na to, zažívat pořád zklamání. Víš, chtěl bych strávit alespoň posmrtný život v klidu a to s láskou nejde. Skoro pokaždé, když jsem se někomu otevřel a zahrnoval ho láskou, dopadlo to špatně. Láska přináší trápení. " Jenny mě vzala za ramena, zatřásla se mnou a skoro hystericky zakřičela ,, Michaeli! Ty šílenče! Co to proboha plácáš? To jsou přece hlouposti. Copak ses dočista pomátl? Já vím, že ti ubližovali, ale ty nejlíp bys měl vědět, jak je láska důležitá! Kolikrát si tohle sám říkal ostatním? Ty to nesmíš vzdát! Láska sice přináší občas trápení, ale mnohem častěji přináší štěstí. Prosím tě, nedělej to. Nevzdávej se. Nesmíš se připravit o to, co můžeš s láskou zažívat. Vždyť to nejkrásnější na světě je, když můžeš sdílet své radosti i smutky s někým druhým. S někým kdo tě vroucně miluje. Michaeli, ty potřebuješ lásku. Kdo se vzdá lásky, je navždy ztracený. " Celou dobu co mluvila, jsem kroutil hlavou. ,, Ne Jenny, to co říkáš, je sice pravda a já tomu kdysi věřil, ale teď už ne. Pro mě to prostě neplatí. Mě není souzeno být šťastný. " Jenny protočila oči. ,, Jak tohle můžeš říct? Jak to můžeš vědět? Ještě si nezkusil být s Isabel šťastný, co když ti to zrovna s ní vyjde? " S pohledem do země jsem jí přesvědčoval dál. ,, Já už to zkoušel Jenny. Zkouším to už půl roku. " Ušklíbla se ,, Zkoušíš? Ale houby! Mikeu proboha! Tys ještě nezačal nic zkoušet! "

   Promlouvala mi do duše a já někde hluboko v sobě věděl, že má pravdu. Že láska je opravdu taková, jakou jí popsala. Ale já měl hlavu plnou myšlenek na dnešní odpoledne, kdy jsem stál před Neverlandem a přehrával si nešťastná období z mého života. Ty mě přesvědčily, že pravdu mám tentokrát já. Mě není láska souzená. Nikdo mi nemůže zaručit, že budu s Isabel šťastný. A já se nechci zase zklamat.

   Jenny mě pozorovala a kývala hlavou, jako by mi četla myšlenky. Stiskla mi ruku. ,, Michaeli, když to nezkusíš, nikdy se nedozvíš pravdu. Víš co? Dnes si neměl dobrý den, jdi teď spát, ráno ti bude líp a pořádně si rozmyslíš, co chceš dělat dál. "

   Dal jsem jí za pravdu a rozloučili jsme se. Popřál jsem jí hodně štěstí s Dougem a zalehl do postele. Ještě ve dveřích se na mě otočila. ,, Nevzdávej se lásky, Michaeli. Je to jediné, co nám tu zbylo. "

   Zavřela a já zůstal sám ve svém pokoji, který se nořil do tmy. Hlavou se mi honily všechny ty věci a slova z dnešního dne. Jenže já se tím teď nechtěl zabývat. Potřeboval jsem spát. Zase se mi zdálo, že už jsem se v takové situaci musel někdy dřív ocitnout. Takový pocit beznaděje. Proč? Co se stalo, že se cítím tak, jako bych už něco takového zažil?

   Oči se mi klížily a já se propadal do snů. Tohle byly ty nejdelší narozeniny, jaké jsem kdy měl.