Mé kouzelné dítě
13.kapitola
Marseille, Francie
1 rok. Přesně dnes. Kdo by to byl řekl, že z našeho maličkého miminka už je jednoroční batole? Tak rychle to uteklo. Mít za sebou první rok života je veliká událost, musí se to řádně oslavit.
Upekla jsem jeden dort pro Nicolette a pár dalších pro ostatní pozvané. Celý dům a zahradu jsem vyzdobila balónky a barevnými obrázky. Pozvala jsem kouzelníka, aby si i starší děti užily trochu legrace. Bydlíme tu v sousedství ještě s několika dalšími rodinami a pokaždé se zveme na oslavy vzájemně, takže i dnes tu bude mnoho hostů.
Nastrojila jsem Nicolette jako princeznu a mezitím, než jsme se připravili my s Jackem, podala jsem jí malý dětský hřebínek. Ráda si teď hraje, jako že se češe. Někdy češe i panenky, ale troufnu si za ně říct, že tou péčí nejsou zrovna asi nadšené.
Když jsme byli všichni připravení, vyšli jsme na zahradu, která už byla plná usmívajících se a klábosících rodičů a ozýval se z ní smích šťastných dětí. Když nás spatřili, všechno kolem jako by se utišilo. Přistoupili blíž a čekali, co se bude dít. A to já vím přesně. Jako první je na programu snědení dortu.
Nejprve dostane svůj dort Nicolette. Posadili jsme jí do židličky a dort postavili před ní. Pár rodičů mezitím pomohlo roznést kousky dortu i všem přítomným dětem. Ty se do něj pustili se stejnou chutí jako Nicolette. Do svého dortu s velikým úsměvem zabořila obě ručičky. Když se jí krém lepil na prsty, hlasitě pištěla a po chvíli začala ručičkama třepat ve vzduchu. Každý, kdo stál poblíž, byl rázem ozdobený růžovou dobrotou.
Nicolette i ostatní děti se tomu smály, když měli jejich rodiče upatlané oblečení a vlasy. Olizovali si prsty a usmívaly se na svoje maminky a táty, kteří se nakonec rozesmáli taky. Je to přeci dětská oslava, dovolme jim tu radost se vším všudy. Prozřetelně jsem jí zakryla šatičky velkou látkovou utěrkou, protože bryndáček by v tomhle případě ani náhodou nestačil. Nicolette měla jahody až na čele. A její vrstevníci jí v tom dokonale stačili. Krmili všechny a všechno kolem sebe.
Potom přišlo vystoupení kouzelníka a to si zase maximálně užily děti školou povinné. Smály se, tleskaly, hlásily se, aby mohly pomáhat. Bylo to nádherné odpoledne. Nicolette dostala plno překrásných dárků a večer usnula zcela vyčerpaná, ale s úsměvem na rtech, v naší posteli. Lehli jsme si s Jackem k ní, každý z jedné strany a společně ji objali. Ona je naše štěstí, jiskra našeho života. Budeme tu pro ní pokaždé, když bude potřebovat.
Gary, Indiana
29.8.1959. Náš nejmladší, Michael, je na světě přesně jeden rok. To je ale veliký kluk co? Naše rodina sice narozeniny neslaví, ale Mike to zřejmě pojal po svém a rozhodl se, že si to tak jako užije. Veškerou pozornost se snažil celý den strhnou na sebe. No a co vám budu povídat .. dařilo se mu to, i když občas to nebyl zrovna ten nejpěknější způsob.
Začalo to hned ráno. Jeho postýlka byla stále umístěná vedle té mojí a Josephovi. Byla jsem už vzhůru, když se Michael začal vrtět. Dřív to bývalo tak, že sotva otevřel oči, spustil křik, ale teď v posledních týdnech už vydrží být i pár minut po probuzení potichu a zabaví sám sebe. Většinou si hraje s nožičkama, nebo mává rukama ve vzduchu. Občas se překulí na bříško, aby si mohl sednout a tiše pozorovat okolí. Stejně jako dnes. Ale vydrželo mu to sotva pět minut. Pak jsem si všimla, jak se začíná mračit a po chvilce spustil nářek. Vstala jsem a vytáhla ho z postýlky. ,, Ahoj miláčku, vyspinkáno? Dnes je z tebe už moc veliký kluk, víš to? "
Bylo mu to jedno, teď potřeboval něco jiného, než slyšet, jak je velký. Křičel na celé kolo, dokud jsem ho nepřebalila. Když jsme byli hotový, vzala jsem si ho na chvíli ještě k sobě do postele. Bylo teprve půl šesté ráno a neděle, takže zbytek rodiny ještě spí. Až na mě a našeho baculatého mrňouska. Batolil se v posteli kolem mě a rozdával úsměvy na všechny strany. Pak si vylezl na Josepha a pěstičkami ho plácal na hrudi. ,, Tá-ta! " No ano, naučil se to. A Joseph to zatím snáší docela dobře. Teď otevřel oči a koukal na Michaela, který se na něj zubil od ucha k uchu. Přitiskl si ho k sobě a dal mu pusu. ,, Pojď ke mně ty náš velký kluku. Komu je dnes rok? Kdo má dnes narozeniny? Jsi to ty? Ano? Tak pojď a dej mi velikou pusu. "
Michael byl nadšený. Miluje, když si s ním Joseph hraje. Nechápu, proč to nemůže dělat častěji. Vždyť při tom vypadají spokojeně oba. Tedy až do doby, než si Michael začal strkat Josephovy prsty do pusy. Tohohle zlozvyku se ještě nezbavil. Svoje prsty necucá, ale jakmile má po ruce prsty někoho z rodiny, už s nimi míří ke svým ústům. Joseph ho ale napomínal. ,, No tak Michaeli. Teď jsi velký kluk a ti tohle nedělají. " Snažil se dostat své prsty z Michaelovy pusinky, ale tomu se to nelíbilo. Chtěl si je tam udržet stůj co stůj a tak skousl. A zoubky už má parádně ostré. ,, Au! Ty rošťáku, to se dělá?! "
Joseph mával rukou ve vzduchu a Mike se tomu hlasitě smál. I mě cukaly koutky, ale než přivolávat potíže, to jsem radši vzala Michaela a odnesla ho z ložnice pryč. Cestou jsem se mu to snažila vysvětlit. ,, To nesmíš miláčku, tatínka to bolí. "
Touhle ranní scénou ale jeho řádění neskončilo. U jídla se celý pobryndal šťávou a piškoty létaly vzduchem. Aby nám sdělil, že ví, že se to nesmí, ale že je mu to úplně jedno, nahlas si při tom pokřikoval ,, Ne, ne, ne! "
Říct to sice umí krásně, ještě by ale bylo dobré, kdyby to tak dodržoval. Neušetřil ani své sourozence. La Toye roztrhal knížku a Jermainovi počmáral obrázek. Ten měl pak celý den nafouklé tvářičky a s Michaelem se odmítal bavit, protože jak sám říkal ,, Ty si ale víš! To bylo sluníčko. Pro maminku. " Bylo mi ho hrozně líto. Vzala jsem si ho na klín a dlouho se s ním mazlila. Nakonec přestal být smutný a rozhodl se mi namalovat obrázek ještě jeden.
Josephovi s Michaelem začínala docházet trpělivost. Já mu chtěla dát ještě šanci. Přece jen .. dnes je mu jeden rok, má za sebou první rok života a to se stává jen jedinkrát v životě.
Když ale zatáhl za ubrus a ze stolu na něj spadl talíř, rozzlobila jsem se i já. ,, A už dost! To se nesmí. Teď se maminka zlobí. " Michael na mě mrkal těma svýma velkýma očima, které se najednou začaly plnit slzami. A po chvíli spustil tu svou ukřičenou muziku. Zvedla jsem ho ze země a koukala, kam ho talíř uhodil. Naštěstí si nijak neublížil. Rozhodla jsem se ho vzít ven, aby na čerstvém vzduchu alespoň trochu vybil energii. Seděli jsme spolu na dece a hráli si s kostkami. Chvíli kolem mě Mike cupital a pak se opatlával čokoládovou sušenkou. Po slzách už nebylo ani památky, zato mu teď na tváři zářil veliký úsměv.
Večer jsem ho vykoupaného, v maličkém pyžamku uložila do postýlky a políbila ho na čelo. ,, Všechno nejlepší, ty moje malé zlobidlo. "
