Susieajejipovidka | Život po smrti - 68.kapitola

   Stála u mě tak blízko, že mě a tvářích hřál její dech. Dal jsem jí mokrý pramínek vlasů z obličeje a pohladil jí jemně po tváři. Dívala se mi upřeně do očí a měla v těch svých tak zvláštní výraz. Ať jsem se snažil jakkoliv, nedokázal jsem rozeznat, co ten pohled znamená. Objal jsem jí kolem pasu a ona vydechla mé jméno. ,, Michaeli .. " Chtěla ještě něco dodat, ale zastavil jsem jí. Zavrtěl jsem hlavou a přiložil jí prst na ústa. Na ty malé sladké rtíky, které se dokázaly roztáhnout do oslnivého úsměvu a zároveň taky uměly dost ostře říct, co si jejich majitelka myslí.

   Přejel jsem jí po nich a pomalu se k ní přibližoval. Zrychleně dýchala a třásla se mi v náručí. Ovládal mě chtíč, mozek jsem měl zatemněný touhou po polibku. Touhou ochutnat, jak tyhle okouzlující rty chutnají. Tentokrát mi to žádné přemýšlení nezkazí.

   Naše rty byly od sebe jen pouhých pár centimetrů. Její roztřesený dech mě lechtal na jazyku. Zlehka jsem otřel své rty o ty její a pak se to stalo. Naše horké, po lásce toužící rty se spojily. Lehce je pootevřela a vyšla těm mým velkoryse vstříc. Rázem jsem se ocitl v sedmém nebi. Celým tělem mi projížděl neuhasitelný žár. Srdce mi bušilo jako o závod. Měl jsem pocit jako by kolem nás vybuchoval ohňostroj. Všechny smysly jsem měl úplně otupělé. Kdyby na mě někdo mluvil, nebudu schopný ho vnímat. Tak silné to bylo.

   Isabel mi zajela svými prsty do vlasů a já si přitiskl tak blízko k sobě, že jsem i přes kabát cítil, jak jí buší srdíčko. Její jazyk rejdící v mých rtech mě přiváděl k šílenství. Neudržel jsem se a zasténal jí do úst. Ten polibek byl nekonečný a nepřestával být nádherný. Ani nevím, po jaké době jsme se od sebe teprve dokázali odtrhnout. Isabel si přejížděla prsty po rtech a pak nešťastně pronesla. ,, Zatraceně, Michaeli. Jen mi teď prosím neříkej, že to byl zase nějaký pokus. "

   ,, Byl to pokus, Isabel. " zavřela oči a šeptla ,, Sakra! " Nechtěl jsem, aby se trápila. ,, Isabel, byl to pokus, protože .. já to musel vědět, musel jsem zkusit, jestli to cítíš podobně. " z jejího zkroušeného výrazu se stal zase usměvavý. ,, A na copak jsi přišel? " zeptala se, mrkla na mě a za pásek u kabátu si mě přitáhla zase zpátky k sobě. Byl jsem z toho úplně rozpálený. ,, Že jsem byl hloupý, když jsem s tím pokusem tak otálel. " odpověděl jsem jí a znovu zajal její rty a jazyk do těch mých. Isabel mi do nich horce vydechla a pevně mě objala, za což jsem jí byl vážně vděčný, protože když mi začalo docházet, co jsem právě dokázal, podlamovaly se mi kolena. Tolik lásky už jsem dlouho necítil.

   Při tom druhém polibku už jsem tak uvolněný ale nebyl. Moje myšlenky už si zase našly cestičku ven z vězení, do kterého jsem je před prvním polibkem zavřel, a já musel přemýšlet. Dělám vážně dobře? Co když je to chyba? Co když mě Isabel nemiluje a jen na ní působí ta vánoční láska všude kolem nás?

   Ani mi nedošlo, že jsem jí přestal líbat a jen myslel na to, co se mi honilo hlavou. ,, Michaeli? Děje se něco? Jsi v pořádku? "

   Zamrkal jsem a podíval se na ní. Dívala se na mě tak krásně. Starostlivě si mě prohlížela a já se jí pečlivě zadíval do očí. Tentokrát jsem poznal hned napoprvé, co ty dvě velké studánky vyjadřují. Bylo v nich tolik lásky a starosti o mě, že mi najednou přišlo hrozně líto, že jsem, byť jen chvilku pochyboval. Teď je ta pravá chvíle jí to říct. Vzal jsem jí za ruce a přiložil si je na levou stranu hrudi.