Susieajejipovidka | Život po smrti - 63.kapitola

   ,, Michaeli? " slyšel jsem za sebou její udivený a nechápavý hlas. Neotočil jsem se. Mám už toho všeho po krk. ,, Mikeu, počkej! " Nevzdávala se. Zrychlil jsem krok, abych byl co nejrychleji u sebe. Jenže ani zavřené dveře mého pokoje, za kterými jsem se ukryl, Jenny nezastavily. Prudce otevřela a vběhla dovnitř dřív, než jsem stačil jakkoliv protestovat. Kam tak letíš? Co se prosím tě děje? " ptala se mě se zmateným výrazem a s rukama v bok. ,, Nic se neděje. Můžeš zase jít. " Odpověděl jsem jí s nezájmem, vzal tužku a zuřivě si čmáral na papír. Jenny si beze slova sedla ke mně ke stolu a mlčky mě pozorovala. Vůbec jsem si jí nevšímal. Ani jsem se na ní nepodíval.

   Nevydržela být potichu. Bouchla dlaní do stolu a křikla ,, Zatraceně Michaeli, kdo se má v těch tvých náladách vyznat? Tak už mi konečně řekni, o co ti jde! " Pěnil jsem vzteky. A muselo to ven. ,, Ty chceš vědět, o co mě jde? Mě?! Neměl bych se na něco takového zeptat spíš já tebe? Slyšel jsem vás Jenny! Tebe a Isabel! "

   Zůstala na mě zaraženě koukat. Potom sklopila oči. ,, Co přesně jsi slyšel? " Potlačoval jsem slzy a přetlumočil jí celý jejich rozhovor. U konce už jsem nezvládal být klidný a jedna nezbedná slza si i přes můj zákaz našla cestu k úniku z mého oka. Jenny posmutněla, zavrtěla hlavou a vzala mě za ruku. ,, Ach zlato, mrzí mě, že sis tohle vyslechl, ale musíš mi věřit, že nešlo o tebe. Když jsem Isabel říkala, že ho nemiluje, nemyslela jsem tím tebe. Šlo o Douga. Víš, ty sis toho nevšiml, ale po tom, co jsme se stali přátelé všichni čtyři, já .. docela jsme se s Dougem sblížili. On se pořád snaží získat Isabel. Ptala jsem se jí na to a ona mi řekla, že ho nemiluje, ale neumí mu to říct. Doug je můj kamarád, stejně jako ty. A moc se trápí. Předtím, když jsem domluvila s Isabel, šla jsem k němu. Plakal stejně zničeně jako ty. Isabel ho od sebe odstrčila, když jí políbil, odmítla ho a řekla mu pravdu. Když jsem mluvila s Isabel, ještě jsem tohle nevěděla. Proto zněl ten náš rozhovor tak, jak si ho zaslechl. "

   Koukal jsem na ní s otevřenou pusou. Byl jsem z toho zmatený, ten den už po několikáté. ,, A proč bych ti to měl věřit? " zeptal jsem se a vytáhl svou ruku z té její. Jenny se mi zadívala do očí. Viděl jsem v těch jejích křivdu. ,, No Michaeli? Jak se můžeš na něco takového vůbec zeptat? Copak jsem ti dala někdy důvod k tomu, abys mi nevěřil? Podvedla jsem tě snad někdy dřív? " To byla dobrá otázka. A my oba jsme na ní znali odpověď. Promnul jsem si oči a vydechl ,, Ne. Nedala. Nikdy jsi mě ještě nepodvedla. "

   Jenny se na mě usmála. ,, Tak vidíš. Michaeli, já tě mám opravdu moc ráda. Nikdy bych neudělala nic, co by ti ublížilo, slibuju. " Teď jsem to byl já, kdo vyhledal její ruku. ,, Odpusť mi Jenny. Já .. choval jsem se jako idiot. Omlouvám se, že jsem tě podezíral. " Stiskla mi ruku a zašeptala. ,, Neomlouvej se. Kdyby šlo o mě a slyšela bych to co ty, taky bych si myslela, že jsi mě zradil. Chápu, že je toho na tebe moc. Zapomeneme na to, ano? "

      Usmál jsem se na ní, ale úplně jsem zapomenout nemohl. Jedna věc mi vrtala hlavou. ,, Jenny, chtěl bych se tě na něco zeptat. " ,, Ptej se. " pobídla mě a já se zhluboka nadechl. ,, Tam venku .. něco si řekla. Řekla si Isabel, dej šanci mě, co si tím myslela? V čem ti má dát šanci? "